BTS oneshot

39. DŮVĚRA

Jungkook

Rozběhnu se parkem, div mi nevypadnou všechny desky, které držím v ruce. Dneska mám důležitou prezentaci před vedením společnosti a jdu pozdě. Do tří do rána jsem ještě ladil detaily projektu, tak se není čemu divit, že jsem zaspal.

Proplétám se kolem spousty lidí, kteří se po parku procházejí ve vycházkovém tempu. Málem zakopnu o malého chlupatého vořecha, který mi přeběhne přes cestu.

Vychytám to tak, tak, jenže zároveň do někoho vrazím.

To už bohužel nezvládnu a přistanu na zádech na kamenném chodníku. Desky mi vypadnou z rukou a papíry se rozletí všude kolem.

„Au," zaskuhrám, když se pohnu a vystřelí mi bolest do ramene. Pomalu se zvednu na lokty a zašklebím se. „Jste v pořádku?" houknu na toho druhého chlapa, kterého jsem svou neopatrností složil.

Zvednu se na kolena a pustím se do sbírání svých podkladů.

„Moc se omlouvám," vydechnu a zakroutím nad sebou hlavou. „Mám špatný den a to teprve začal. Není vám nic?"

„Jungkookie?" promluví na mě hluboký hlas, který moc dobře znám, že neuvěřitelně ztuhnu.

Pomalu zvednu hlavu a zahledím se do nádherných očí, které na mě vždy koukaly s láskou, jenže mě akorát bolestivě bodne v hrudi.

„Tae," vydechnu jeho jméno, jako modlitbu a znovu se ušklíbnu, jen tentokrát proto, že musím vypadat jako idiot.

„Rád tě vidím. Tedy... jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě a dokonce se pustí do sbírání mých papíru ze země.

„Jo, jo," zahuhlám a skloním hlavu. Dám papíry i desky na hromadu, bez ohledu, že je potřebuji mít seřazené. Jen potřebuju být co nejrychleji pryč.

„No a... jak se máš?" zeptá se najednou, když klečí naproti mně a podává mi mé papíry v deskách. „Vypadáš skvěle."

„Díky," odvětím a převezmu si od něj své podklady. Vstanu ze země a on mě ihned napodobí. Usmívá se. Tak krásně a zářivě a já mám nutkání, mu jednu vrazit.

„Páni. To je náhoda co? Chtěl jsem tě vidět. Už dlouho tě chci vidět a teď do mě-"

„Promiň, Tae, ale musím běžet," přeruším ho. „Ehm... hm... měj se?"

Zakoulím očima, protože se zase chovám jako blbec, ale nic mu nedlužím. Zkrátka je to trapná situace.

„Počkej, Jungkookie," zavolá na mě ještě. „No, já jen... sluší ti to. Nechtěl by ses dneska sejít? Na skleničku?"

„Ne nechtěl," odvětím nijak mile a potřesu hlavou.

„Chápu, že se pořád zlobíš, ale chtěl bych se ti alespoň omluvit a vysvětlit..."

„Sbohem Tae," odseknu a znovu se rozběhnu směrem do práce. Problém je, že nemám nejmenší tušení, jak se do ní dostanu. Celou cestu mi myšlenky odbíhaly různým směrem. Myslel jsem na Taeho drzost, s jakou lehkostí se mnou mluvil. Jak jednoduše přešel to, co mi provedl.

Idiot.

„Jungkooku!" vykřikne Jin-hyung, když vystoupím z výtahu, celý udýchaný, jak jsem běžel. „Ty vypadáš, pojď. Tvou prezentaci odsunuli, začínáš až za půl hodiny," pokyne mi k naší společné kanceláři. Položí mi ruku na rameno a otočí mě opačným směrem, než kde máme zasedačku.

„Čau Kooku," mávne na mě Namjoon, jenže se zamračí, když si všimne, jak vypadám. „Jsi v pohodě?"

Zakroutím hlavou a na svůj pracovní stůl odhodím všechny desky s papíry.