BTS oneshot

31. NEPŘÍTEL pt. 2

Taehyung

„Sem si sedni ty sráči!" zavrčím a tomu zmetkovi podkopnu nohy, aby zaplul na židli ve výslechové místnosti. Ruce má připoutané za zády a z nosu i obočí mu teče krev. Kdyby neutíkal, nemusel se jeho obličej setkat se zdí.

„Tohle je nezákonné," plive po mě krev, že se znechuceně ušklíbnu, když mi pár kapek přistane na modrém tričku.

„Ale? Nepovídej?" pronesu ironicky a hodím před něj na stůl několik pytlíčků s heroinem, co měl u sebe. „A tohle jsem si teď vytáhl z prdele, co?"

„To není moje," odvětí a odvrátí hlavu stranou.

„Byly ve tvé tašce," uchechtnu se. „A tu tašku, máš podepsanou."

Zpoza stolu vytáhnu černou cestovní tašku, kde je všité jméno Park Jajung. Jasně mu to dám před oči. Ještě je v ní několik dalších balíčků heroinu.

„To ti tam vyšila tvá holka? Nebo snad máma?" protáhnu s výsměchem a on sebou na té židli začne šít, ale strážní za ním ho zpacifikují. „Ale víš co? Já tě za drogy nezatknu," zvednu ruce před sebe. „Mě nějaký ubohý poslíček Lee Sunga nezajímá. Když mi řekneš, co chci vědět, můžeš si dělat co chceš."

Přimhouří na mě oči a nosem potáhne krev. Víc nechutnější už být nemůže.

„To ti mám jako věřit jo?" odfrkne, tak před něj pohodím složku, ze které vytáhnu fotky největších překupníků drog.

„Když mi řekneš, kde tyhle sráče najdu, můžu tě ujistit, že já ani nikdo z korejské policie, tě nezatkne."

Prohlídne si ty fotky a pak se zahledí na mě. „A když neznám odpověď?"

„Znáš ji," přimhouřím na něj oči. „Proč si myslíš, že jsme po tobě šli?"

„Když vám to řeknu, zabijou mě," řekne pomalu plačtivě. „Musíte mě chránit."

„To záleží, jak moc budou tvé informace užitečné." Posunu před něj blok s papíry a tužku. Sundají mu želízka a pak ho jen sledujeme.

„A když nevím všechny?" pokusí se znovu argumentovat.

„Napiš, co víš," vydechnu frustrovaně, protože mě už opravdu nebaví sledovat jeho nechutný obličej. Navíc mu táhne z huby, jako by si týden nečistil zuby.

Když ke mně po půl hodině posune blok s popsanými informacemi o všech těch drogových překupnících, uleví se mi. Ale jen trochu.

„Číslo sedm!" vyhrknu a s blokem praštím do stolu.

„O něm nic nevím!" vyjekne.

„Já chci vědět, kde je číslo sedm!" okřiknu ho a vstanu ze židle. Chytím toho stráče za lem košile pod krkem s plánem, ho znovu praštit. „Kde je Jeon Jungkook."

„Já nevím, jasný?!" vykřikne znovu, tak ho naštvaně odhodím do židle. „Jeon je opatrný. Vždycky byl. Do své rodiny si pouští jen důvěryhodné lidi."

„Takže ani já bych ti neměl věřit?" pozvednu udiveně obočí a zabodnu prst do popsaného bloku.

„Jeon je jiný!" vyjekne. „Sice kšeftuje s drogami, ale neznám od něj nikoho, kdo by je prodával. Nikdo neví, co s nimi po odkoupení dělá."

„To máš štěstí, že to vím já," pronesu nadneseně a vstanu ze židle.

„A-a-a-ale slyšel jsem, že ho prej někdo zradil," vyhrkne. „Nějakej Kwang nebo Kwon. Doneslo se ke mně, že musel utéct ze země a toho zrádce už nikdy nikdo neviděl."