BTS oneshot

7. SOUSED

Jimin

Už několik měsíců mám nového souseda. Tento panelový dům je jen přes cestu ke stanici metra, za ním je dětské hřiště, školka, vedle hned obchod s potravinami. Byty zde nikdy nejsou volné déle než jeden den. Kdybych svůj byt nezdědil po babičce, ani bych neměl šanci si v této lokalitě něco najít. Je to, to nejlepší místo pro bydlení. Všechno je hned po ruce a dostupné.

A jak už jsem říkal, mám nového souseda.

Zprvu tomu nevěnuju pozornost. Je mi jedno, kdo to je. Jestli muž, žena nebo manželský pár, jenže po pár dnech se z vedlejšího bytu ozývá velice nepříjemná a hodně hlasitá hudba. Nepříjemná, protože to je punk rock. To nemusím.

Jako normální slušný soused, za ním zajdu, zaklepu, zazvoním a pak buším do dveří. Už to hraničí se vztekem, ale pořád se ovládám, nehledě na to, že jsou dvě hodiny po půlnoci a já ráno vstávám do práce.

Trochu mě i rozhodí, že mi otevře muž, nejspíš stejně starý jako já, bez trička. Tetování přes celou pravou paži, dvakrát propíchnutý ret v jednom koutku a cigareta mezi zuby.

Z toho jeho vzezření a moc velké atraktivity se mi udělá neskutečné horko. Zčervenají mi tváře, ústa se pootevřou šokem a nejspíš se mi i zastaví srdce.

„Ty mi neseš tu pizzu?" vypálí otázku, ale když si mě prohlídne, jak před ním postávám v pyžamu a bez pizzy, nakrčí čelo.

„Ne," vydechnu a dokážu se ovládnout. „Jsem Park Jimin. Bydlím vedle tebe. Mohl... myslíš, že bys mohl ztišit tu hudbu? Ráno vstávám do práce a..."

„Není problém, Park Jimine," houkne a zabouchne mi dveřmi před nosem.

To bylo mé první setkání s Jeon Jungkookem. O hodinu později na něj buším znovu, protože nejen, že tu hudbu neztlumil, on tomu ještě přidal na hlasitosti, ovšem tentokrát mi neotevře. Hudbu vypne až v pět hodin ráno a já mám alespoň dvě hodiny spánku k dobru, než musím odejít do práce.

Nechám to být. Nebudu se tady dohadovat se sousedy. Každý přece musí vědět, kde je hranice slušného chování a ten ji očividně nemá. Nejsem jeho rodič, abych ho poučoval.

Jenže o týden později, se to stane znovu. Zase a opět má hudbu na plné pecky, že nemůžu spát. Nechci volat na policii. Nejsem hnusný práskač a očividně jsem jediný, komu to vadí, protože sousedi pod ním si ani trochu nestěžují. Nebo o tom nevím, že by si stěžovali.

Každopádně mi opět neotevírá dveře a já už jsem vyloženě zoufalý, protože zítra jdu s dětmi na dlouhou procházku do parku podél jezera a potřebuju na ně mít energii. Nemůžu si dovolit být protivný učitel.

Tak na to jdu jinak. Vylezu z okna a po požárním schodišti, přelezu až k tomu jeho. Je mi fuk, co ve svém bytě dělá i to, že opět na sobě nemá tričko. Prostě mu zaklepu na okno.

Je překvapený, ne že ne, ale otevře mi ho a celkem vyjeveně na mě zírá.

„Soused Park Jimin," osloví mě. Překvapivé, že si pamatuje mé jméno. „Není trochu pozdě na návštěvu touto netradiční cestou?"

Zamračím se. „Kdybys mi otevíral, nemusel bych lézt oknem," zavrčím naštvaně. „Já tě moc prosím, ztlum tu hudbu. Potřebuju se vyspat."

„Beze všeho," opáčí s úsměvem, ale akorát mě to nasere.

„Vážně?" přimhouřím oči. „Posledně jsi říkal to samé a hudbu přidal ještě na hlasitosti," odseknu.

„Ne, vážně. Jen co za tebou zavřu to okno, hudbu ztlumím. Fakt," řekne s úsměvem a já jako naivní blbec, mu věřím. Ještě mu popřeju dobrou noc a přelezu zpátky do svého bytu.