BTS oneshot

6. HALLOWEENSKÝ PLES

Taehyung

Ten vysokoškolský život už mě přestává bavit. Nejraději bych pracoval a měl víc času pro sebe, jenže teď dělám obojí. Pracuji a studuji.

Jako každé ráno se obléknu do školy, popadnu svůj batoh a vyrazím. Bydlím na koleji a spolubydlícího mi dělá můj nejlepší kamarád Jimin, už od prvního ročníku. Sedli jsme si první den spolubydlení. Sotva jsme se znali a hned večer se jeden druhému svěřili, že jsme na kluky. Ale ani jednoho nenapadlo, že bychom to měli zkusit spolu. Nejsme pro sebe zkrátka ten správný typ kluka, s kterým bychom si dokázali představit vztah.

Ne. Jimin je moje spřízněná duše. V tom nejvíc přátelském smyslu.

Vyjdu z koleje a rozejdu se k hlavní budově školy, kde mi jako první začíná přednáška z psychologie. Byla chyba si tento předmět brát navíc, kvůli kreditům. Očekával jsem od toho něco zcela jiného, ne že se budu muset učit vnímat řeč těla a co znamená pohyb ruky v odmítavém gestu. A to vše prosím musím umět zpaměti, protože na tohle zkrátka nemám talent.

Vejdu do hlavních dveří a vrazí do mě kluk, stejně vysoký, jako jsem já s blond vlasy a piercingem v obočí.

„Pardon," zahuhlá s pohledem do mé tváře a mírně povytaženým koutkem úst. Takhle do mě vrazil už po páté jen tento týden. Kdybych nevěděl své, myslel bych si, že to dělá naschvál, jenže... proč?

Potřesu hlavou a pokračuji v cestě. Nechápu, ale mám pocit, že jeho oči mi propalují díru na zádech. Ani nevím, kdo to je. Nikdy jsem ho tady neviděl a z prvního ročníku určitě není. Vypadá starší.

Prožiju další nudný a velice monotónní den. Trochu mi to vyvažuje práce. Není nijak extra placená a je to spíše dobrovolné, než abych dostával pravidelnou výplatu, ale chodím odpoledne do nemocnice na dětské oddělení, kde jsem hlavním bodem zábavy pro děti. Chodím za nimi do pokojů a hrajeme různé deskové hry nebo jim jen předčítám z dětských knih. Občas mě navléknou do klaunského kostýmu, obzvlášť, když má některé z dětí narozeniny.

A zase zpátky na kolej.

S Jiminem si pustíme film a sníme spoustu zmrzliny, protože jsme osamělí mládenci, co nemají žádný společenský život.

A další ráno opět do školy.

Tentokrát jdeme s Jiminem společně. Opět do hlavní budovy, jen mám přednášku ze zdravovědy. To už mě baví víc.

„Víš o tom, že se lidský mozek s přibývajícím věkem zmenšuje?" vypálí na mě Jimin po cestě.

„Proto jsou starší chlapi tak zabednění?" uchechtnu se.

„Taky je z šedesáti procent tvořen tukem," podotkne další zajímavost ze svých poznámek.

„Takže když nám stojí, přemýšlíme jen z šedesáti procent?" ušklíbnu se. „To je víc, než se o ná- hej!"

„Pardon," usměje se ten blonďatý kluk, který do mě opět vrazil. „Já nechtěl."

„Proč ti to nevěřím?" zamračím se na něj, protože tohle už doopravdy musí dělat schválně.

„Jsem Jungkook," představí se a nepřestává se usmívat.

„A já kluk, který má kvůli tobě na rameni modřinu," odseknu naštvaně. „Uvědom si, že jsi hora svalů a jakákoli srážka s někým hubenějším, jako jsem já, fakt bolí," rozhodím rukama a zakroutím hlavou.

Chytnu Jimina za loket a pobídnu ho na přednášku, protože se z nějakého nepředstavitelného důvodu začal neskutečně smát.

„Co je s tebou?" udeřím na něj, když se nechce uklidnit.