BTS oneshot

19. SYN ŠÉFA

Jungkook

„Všichni rozumí?" rozhlídne se kolem sebe náš šéf a každému se upřeně podívá do očí. Včetně mě.

Tyhle porady z duše nenávidím. Akorát mě to zdržuje od práce, kdy bych mohl vyřešit hromadu věcí ještě před svou dovolenou. Už skoro týden dělám přesčasy a nadělávám práci na týden dopředu, abych se pak zbytečně nemusel stresovat. Nebo hůř, pracovat o dovolené.

Už několik let se s přáteli domlouváme na dovolené v Japonsku, že si zalyžujeme na sjezdovce a potom se budeme celý den jen válet. A taky opíjet, jenže nám to nevycházelo. Jednou jeden z nás neměl peníze, potom volný čas anebo takového Taehyunga nechtěl pustit jeho milovaný přítel. Naštěstí už se spolu rozešli, protože to byl děsný debil. Jenže teď si dal Tae za předpoklad, že když jsme oba svobodní, mohlo by nám to klapat spolu.

No... to raději na jindy.

„Pane Jeone?" osloví mě šéf a já se celý napnu a zpozorním.

„Ano, pane Parku?"

„Můžu s vámi na tom projektu počítat? Samozřejmě po vaší dovolené," pousměje se, že uvolním svůj postoj a radostně přikývnu.

Pan Park je naprosto skvělý chlap. Milý a starostlivý vůči svým podřízeným. Taky ho obdivuji, jak úžasně se chová ke své ženě, která je stejně tak hodná.

To bohužel nemůžu říct o celé jeho rodině.

Je velice známý fakt, že jeho nejmladší syn je to největší peklo této firmy. Je protivný, rozmazlený a každou chvíli, kdy jsem s ním v jedné místnosti mám neuvěřitelnou potřebu mu jednu ubalit, až se mu zatočí hlava.

„Jistě, pane Parku," odvětím pohotově a mírně se ukloním.

„Perfektní. V tom případě pro dnešek končíme," rozpustí všechny přítomné v zasedačce, ale na mě ještě mávne rukou. „Jungkooku, jen na chvíli," zastaví mě, tak se znovu usadím na židli a počkám, dokud všichni neodejdou.

Pan Park si povolí kravatu kolem krku a pohodlně se rozvalí na točící židli. Naliji nám do skleniček vodu s citrónem a jednu z nich postavím před něj.

„Máte se dobře, Jungkooku?" zeptá se s úsměvem a mně nezbývá nic jiného než přikývnout. Co bych svému šéfovi měl asi tak říct? „Jsem moc rád, že si konečně berete dovolenou na delší dobu, než je jen pár dní. Zasloužíte si ji. Jste dříč, Jungkooku. Můj syn by se od vás mohl učit."

„Nemyslím si, že Namjoon-hyung by ode mě potřeboval nějaké rady," zakřením se, když zmíním jeho nejstaršího syna.

„Vy víte, že nemluvím o Namjoonovi," vydechne frustrovaně a promne si prsty čelo. „Nevím, proč mě dřív napadlo, že byste mohl s Jiminem tvořit pěkný pár," potřese hlavou. „Je jako neřízená střela. Nikdy netuším, čím mě šokuje příště. Kdyby neměl oči po mně, myslel bych si, že je adoptovaný. Nikomu z rodiny se povahově vůbec nepodobá."

„O tom jste se mnou chtěl mluvit, pane?" zeptám se překvapeně. Před pár lety se mě skutečně pokusil dát dohromady s Jiminem. Dokonce mě pozval se svou rodinou na večeři, kterou nazval jako pracovní. Nevím, jestli je to tím, že o mě jako o jediném zaměstnanci ví, jakou mám orientaci, ale rozhodně to dopadlo hůř, než by on chtěl.

Jimin v podstatě na tu večeři dorazil až někdy během dezertu, pod vlivem a s kruhy pod očima. Trochu mě tím vyděsil a svou rodinu zklamal. Když se potom začal chovat jako rozežraný usmrkanec, měl jsem co dělat, abych na tváři udržel zdvořilý úsměv.