BTS oneshot

4. PRODUCENT

Yoongi

Ráno vstanu. Dám si sprchu, snídani, jdu do práce. Tou prakticky žiju. Z práce odcházím pozdě. Dojdu domů, dám si večeři a jdu spát.

Další den znovu.

Další den znovu.

Znovu.

A znovu.

Neděle je jediný den, kdy mívám volno, ale pracuji. Z domova. Už to není tak skvělé, jako to bývalo na vysoké. Pohltila mě společnost a velký tlak na mou osobu, takže veškeré songy, které produkuji kolikrát ani nestojí za nic. Tedy... dle mě nestojí za nic.

Z nějakého pro mě neznámého důvodu jsou stále na prvních žebříčcích hudebních hitparád. Jenže to může být i tím, že ti umělci, s kterými spolupracuji jsou známí svou světovou úrovní.

Zazvoní mi telefon, položený vedle pracovního notebooku, a aniž bych se podíval, kdo mi volá, zvednu to.

„Kde jsi?" vyštěkne na mě hlas mého nejlepšího kamaráda.

„Pracuju," vydechnu. Opřu si telefon o rameno a zahledím se na monitor před sebou. Následuje několika minutová přednáška o způsobu mého života, zapomnění na své přátele, když je pozvou na svou oslavu narozenin...

„Počkej, počkej," zastavím jeho monolog. „Narozeniny máš až v únoru."

„Yoongles! Řekni mi, co je teď za měsíc," vyštěkne Hobi.

„Leden?" zeptám se opatrně a vykouknu z okna, jestli náhodou nezahlídnu sníh i když ten jsem naposledy viděl jako dítě.

„Já se z tebe poseru!" postěžuje si a zaslechnu, jak ve sluchátku mluví s dalším naším kámošem, Namjoonem. „On si myslí, že je leden."

„Ty vole Yoongi!" slyším jeho hlas. „Zvedni tu svou prdel a naklusej sem! Chceme ti představit pár lidí."

„No a... kdeže jste?" zeptám se nejistě. Úplně mi vypadlo, že má Hobi narozeniny. Nebo že bych mu měl koupit dárek.

Do háje! Já pro něj nemám dárek!

„V klubu Moonlight. Ať jsi tady do půl hodiny!" zavěsí.

Uložím soubor, na kterém zrovna dělám a přičuchnu si ke svému tričku. Sprcha nebo dárek v obchodě? Co má přednost?

Rychle se převléknu do něčeho slušnějšího a po cestě do klubu se snažím najít přijatelný obchod, ve kterém bych mohl koupit vhodný dárek.

Nic, nic a nic.

Krmivo pro zvěř, sekáč, večerka, dámské spodní prádlo? Ten vtip by nejspíš ocenil, ale raději ne. Musí to být i s formou omlouvám se, že jsem ten nejhorší nejlepší kámoš na světě.

Najdu to. Malý, ale pro mě naprosto potřebný obchod s koženými taškami. Hobi moc rád nosí jako doplněk takové malé taštičky přes rameno. Jsou mu naprosto k ničemu. Nic v nich nenosí, ale má na to prostě úchylku. Nevím. Ale co vím je, že mu tahle černá malá taštička udělá velkou radost.

Do baru dorazím po půlhodině a... asi pěti minutách. Trochu pozdě, ale dát si tu sprchu, dorazil bych ještě dýl.

„On fakt přišel!" rozzáří se Hobi jako sluníčko a pořádně mě obejme. Jen ho jemně poplácám po zádech. Tak trochu tyhle přátelské doteky nevyhledávám.

„Hele, fakt promiň, že jsem zapomněl," podám mu dárek a kývnu hlavou na Namjoona, který je, jako vždy, v objetí svého kluka. „Víš, že do mě musíš prostě čas od času šťouchnout, abych se probral."