BTS oneshot

8. POSLÍČEK

Yoongi

Sesednu ze skútru a vezmu tři krabice objednané pizzy. Ještě mě čeká jeden zákazník a pak mám konečně padla. Dle informací, vejdu do domu a vylezu schody do třetího patra, protože dům je bez výtahu. Na tohle mám vždycky štěstí.

Byt tři sta dvacet pět.

Zaklepu na dveře, ze kterých se ozývá hlasitý zvuk, ale přece jen mě někdo slyší a otevře mi je.

„No páni," vykoukne na mě snad ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděl, jen v teplácích a bílém nátělníku. A usmívá se. Jako slunce. „Od kdy mají tak hezké poslíčky s pizzou?" pronese mírně povýšeně a změří si mě od hlavy k patě.

Měním názor. Krásný, ale blbec.

„Jung Hoseok?" zeptám se odměřeně.

„Pro tebe cokoliv," zakmitá flirtovně obočím a opře se o futra dveří.

„Je to zaplacené," vrazím mu krabice s pizzou do ruky. „Hezký večer," houknu nepříjemně s úšklebkem, když zaslechnu z bytu smích, jako když někdo škrábe na okno.

Otočím se na patě a dlouhou chodbou se rozejdu znovu ke schodům.

„Ale no ták, koťátko," zaslechnu ho ještě křičet, ale to už utíkám ze schodů.

Tak to bychom měli. Ještě jeden zákazník a konečně se dostanu do postele. Není nad to, si po nocích přivydělávat jako poslíček, když mi nechtějí zvednout plat v kavárně.

Doručím poslední pizzu a tam už je to veselejší. V bytě je nejspíš deset holek, které mají holčičí noc, a i když po mě koukají stejně, jako ten chlap před tím, červenají se jim tváře a neoslovují mě koťátko.

Dojedu domů a na telefonu si všimnu nepřijatého hovoru od mého kamaráda Namjoona, společně s asi deseti zprávami.

Ve zkratce, potkal anděla a nejspíš se zamiloval na první pohled. Tohle se mu stává často a do chvíle, kdy ho ti chlapi poznají, je to i v pohodě. Jenže pak na ně vytasí svou vysokou inteligenci, nemotornost a orientaci ve všech světových problémech a ti kluci pomalu utíkají s křikem.

Už několikrát jsem ho nabádal, aby se před nimi choval normálně, jenže to je pojem, kterému on nerozumí. Proto mu jen odešlu palec nahoru a ulehnu do postele. Brzo ráno musím být v kavárně.

Budík mi zvoní až nepřirozeně brzo, což je neskutečně k vzteku, vzhledem k tomu snu, který jsem měl. Zdálo se mi o tom úchylném klukovi a jeho krásném úsměvu. Taky se nechoval jako blbec, ale byl roztomilý. A nechal mě, abych s ním dělal neskutečně moc nemravností.

Dominovat někomu nikdy nebyl můj šálek čaje, ale v tom snu jsem si doslova užíval, když jsem mu zmaloval zadek do červena jen páskem od kalhot.

Do kavárny dorazím dřív než můj jediný kolega Taehyung. Je to fajn kluk. Pracovitý a rád si povídá se zákazníky. Naprostý opak mě. Já lidi nemám rád.

„Ahoj Yoongie-hyung," pozdraví mě zvesela Tae, když vejde do kavárny pár minut po mě. Jemu ten úsměv snad nikdy nezmizí.

„Ahoj, Tae," usměju se taky, ale jen na jeden koutek úst. „Máš se?"

„Teď už skvěle," pronese nadšeně. „Poslyš, hyung, příští víkend má můj nejlepší kamarád narozeniny. Budeme to oslavovat v jednom baru, tak mě napadlo, jestli se nechceš připojit?" pokusí se mě opět nalomit. Zve mě každý měsíc, protože on a jeho přátelé mají vždycky co slavit.

Narozeniny, povýšení v práci, nový vztah...

„Je to od tebe milé Tae, ale víš, že tvé přátele neznám," trhnu rameny. „A do klubů chodím nerad."