BTS oneshot

41. PAN KIM A PAN KIM

Jin

Hlavně to brát pozitivně. Moje první dovolená po tolika letech a já málem nestihnu letadlo. Ne svou vinou, ale...

Pozitivně.

Ráno bylo v pohodě. Trocha paniky, než jsem odjel na letiště a minimálně trojitá kontrola kufru a příručního zavazadla, jestli jsem si vzal vše sebou. Hlavně doklady, pochopitelně.

Ale u odjezdu taxíkem už to skřípalo.

Byla to spolujízda s několika dalšími lidmi, kteří letěli přes cestovní agenturu, jako já. Většina jich pokaždé čekala před domem, až na jednoho ňoumu – to ani nemůžu říct jinak –, který zkrátka panikařil.

Z domu vystřelil v rozepnuté košili, kufr za sebou vláčel tak prudce, že se uprostřed chodníku otevřel a on tak musel na kolena, aby všechny ty věci naházel zpátky. U toho mu dvakrát spadly brýle z nosu a pravděpodobně je má opravdu silné, protože následně kolem sebe několikrát klepal rukama, kam mu z toho nosu spadly.

Potom zakopl. Nic se mu nestalo, díky bohu, ale prostě zakopl o své vlastní nohy.

Ostatní spolucestující v autě z něj měli legraci a dokonce mu zatleskali, když se konečně dostal do auta, ale já celou dobu skřípal zuby. V tu chvíli jsme měli půlhodiny zpoždění.

Dopravní zácpa mě naprosto utvrdila v tom, že to příště beru po vlastní ose a už se nikdy nebudu na nikoho spoléhat.

Takže na letiště dorazíme jen hodinu před odletem a to se ještě musíme nechat odbavit. Vykašlu se na všechny, kdo se mnou jeli autem a rozběhnu se i s kufrem.

Tohle je zlý sen. Nesnáším, když někde dorazím pozdě. Stresuje mě to. A pochopitelně si musím vystát nesmírnou frontu, protože nejsem jediný, kdo spěchá.

Pozitivně. Jen pozitivně. Tohle je dovolená. Když mi uletí letadlo, poletím dalším, tak o co jde?

Když mě konečně odbaví, mám jen patnáct minut, abych doběhl na správný terminál, který je pochopitelně na druhé straně letiště.

No tak fajn. Zhluboka se nadechnu, vydechnu, popadnu příruční zavazadlo a rozběhnu se. Narážím do lidí a neustále za sebou házím jednu omluvu za druhou. Proplétám se těmi neuvěřitelnými davy, protože je začátek léta a všichni tady se už nemůžou dočkat, až vypadnou někam k moři.

„Pardon!" zakřičím znovu za sebe, když vrazím do jednoho robustního pána. Naštěstí to s ním ani nehne, jenže v tu samou chvíli se nedívám před sebe a vrazím do další osoby.

To už je horší, protože to oba neustojíme a já přistanu tváří na jeho hrudi s kolenem mezi jeho nohama.

„Do háje," zanadávám a když se nadzvednu, střetnu se očima s tím ňoumou s brýlemi, díky kterému nestíhám své letadlo. „Sorry," houknu a rychle se zvednu z podlahy. Omylem ho dokonce kopnu do rozkroku a sám se nad tím ušklíbnu, když zaskuhrá. „Znovu sorry, ale potřebuju chytit letadlo," zabručím, ne zrovna mile. Popadnu tašku, odhozenou vedle nás a znovu se rozběhnu k terminálu.

Stihnu to. Tak, tak, ale jsem uvnitř a s úlevou se usadím k oknu na své sedadlo. Spokojeně se hlavou opřu o opěrku a zavřu oči. Jen co vzlétneme, poručím si silného panáka na uklidnění. Potřebuju nějak začít se svou dovolenou a teď je ten nejvyšší čas.

Ucítím, jak se někdo vedle mě posadí na volné místo, ale dokážu ho ignorovat a jen relaxuju. O to větší je pro mě překvapení, že se vedle mě usadil ten ňouma s brýlemi.

Málem zafuním nosem frustrací, protože tohle je jako zákon schválnosti. Nic proti němu nemám, ale tenhle chlap je očividný zmatkař a to je něco, co mě neuvěřitelně vytáčí. Není tak složité, utvořit si nějaký systém, abychom nechodili pozdě.