BTS oneshot

17. SILVESTROVSKÁ NOC

Jungkook

„Přijdeš na tu párty?" zazní mi ve sluchátku telefonu hlas hyunga, ale akorát se ušklíbnu. Vím, že je dneska poslední noc v roce, jen nějak nemám náladu na společnost a tu masu lidí, kteří se budou potit na parketě, tisknout se k sobě tělo na tělo a hledat někoho, komu by mohli ukrást novoroční pusu.

„Nejspíš ne," opáčím a Namjoon se pustí do sáhodlouhé přednášky o tom, jak je to pro nás důležité, že se tam musím ukázat, protože jsem kapitán fotbalového týmu, že po mě bude sháňka, že je má povinnost někoho políbit a je jedno jestli to bude holka nebo kluk...

„Kooku, tohle nedělej, já tě prosím," řekne skoro plačtivě. „Musíš tam přijít. Je to párty roku a když tam nebudeš, všichni řeknou, že to byla katastrofa."

„Proč ti tolik záleží na tom, abych tam přišel?" zamračím se. „Je to jen další večírek, na kterém se budu nudit a odhánět od sebe nechtěnou pozornost."

„Protože..." zarazí se, a nakonec si povzdechne. „Ten večírek zařizuje Jin a já mu slíbil..."

„Jako vážně?" rozesměju se a dlaní se plácnu do stehna. „Bože hyung, ty jsi v tom až po uši."

„No jo no. Chci mu dát novoroční pusu a pokud ta párty bude na houby, Jin bude zklamaný, naštvaný a z pusy zbude jen představa. Proto tě moc prosím, doraz. Uvidíš, že si to i tak užijeme."

„Fajn," souhlasím nakonec. „Ale mám u tebe laskavost."

„To beru," zaslechnu v jeho hlase smích. „Tak se uvidíme večer a neboj, postarám se, aby tě nikdo neotravoval a taky tě nějak zabavím."

Zakoulím očima a hovor mu vytípnu. Jen on a Yoongi-hyung vědí, jak moc nesnáším velké davy lidí. Pokud na nějakou párty naší vysoké dorazím, tak jen proto, že jsem to před tím někomu slíbil.

Každý víkend je na kampusu živo. Protesty, festivaly, různé skupinové aktivity a taky večírky. Účastním se toho velmi minimálně. Pro mě je dostačující, když se proplétám davy na školní chodbě. Za jeden den mám společenskou dávku svého vnímání splněnou do konce týdne. O víkendech mám pak chuť se akorát zahrabat do postele a pustit si nějaký film, nebo si zahrát něco na počítači.

Nejsem ani náhodou společenský člověk. O to horší je, že jsem kapitán fotbalového týmu a celá škola mi v podstatě leží u nohou, protože jsme dobří.

Holky líbají podlahu, po které kráčím a každý kluk se mnou chce kamarádit, nebo mě dostat do postele. I po mém prohlášení, že jsem gay se na mě stejně lepí samé pipiny ve snaze mě přeorientovat správně.

Proto se akcím, jako jsou večírky, absolutně vyhýbám, pokud to není nezbytně nutné.

S hlubokým výdechem se odporoučím do koupelny pod horkou sprchu. Dám si na čas. Nikam nespěchám. Vím, že bude stačit se tam jen otočit, pozdravit pár lidí a do hodiny budu moct vypadnout s tím, že je to nejlepší párty roku.

Objednám si jídlo, pustím si film a relaxuju. Vlastně se psychicky připravuji na návštěvu klubu. Takové věci raději vím dopředu, abych se mohl srovnat.

Jsem hold komplikovaná osobnost.

Okolo deváté se rozhoupu a obléknu si džíny, triko a jednu ze svých černých mikin. Jen se zabalím do kabátu a vyrazím přes náměstí až ke klubu. Je to celkem daleko a stihnu promrznout, ale nevadí mi to. Procházky mám rád. Nechce se mi shánět taxík.

Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, než odhodlaně vejdu dovnitř.

A polije mě úzkost.

V klubu je hlava na hlavě. Většina lidí je obléknutá do třpytivých věcí, dívky mají šílené líčení v podobě několika barevných očních stínů, kamínky nalepené na tvářích a taky čelenky s nápisy Happy New Year.