BTS oneshot

43. DŮVĚRA pt. 2

Taehyung

Už týden se nedokážu pořádně vzpamatovat a normálně uvažovat. Pořád mám pocit, jako by mě Jungkook polil kýblem ledové vody a ještě se mi do toho vysmíval. I když nic z toho neudělal.

Možná jsem mu slíbil, v návalu rozkoše, že už ho nikdy nenechám odejít, ale vnitřně moc dobře vím, že tento slib nikdy nedodržím. Stejně tak, že spolu budeme šťastní.

Jenže ode mě utekl. Utekl a ani se neohlídl, protože není připravený se mnou být. Což je něco, co mi neuvěřitelně zavařuje mozek a já se nějak nedokážu pohnout z místa.

Jediné, co dokážu, je pít svou zásobu vína a jíst donášku, protože abych si vařil, na to jsem moc deprimovaný. Pokusil jsem se alespoň prolouskat maily, kde se na mě navalil itinerář s tour po Asii pro náš nový film a taky pár dalších nabídek, které se snažím projít důkladně, jestli mě nějaká zaujme. Jenže jsem myšlenkami úplně jinde.

Jsem naprosto k ničemu. Nemůžu nic udělat, dokud to nějak neuzavřu. Musím situaci s Jungkookem vyřešit co nejdřív, jinak nebudu moct pořádně dál fungovat.

Proto se, jedno krásné odpoledne, seberu a konečně vyjdu ven z bytu. Vím, kde pracuje, tak zamířím rovnou tam. Dříve jsem ho chtěl navštívit jen tak, abychom si promluvili, jenže to jsem byl příliš velký srab, abych mu lezl na oči a rozhodně jsem nestál o nenávistná slova, která by na mě křičel, jen kdyby mě viděl.

Tehdy jsem to zkrátka posral a je jedno, jestli si Jimin myslí, že mě Han jen využil. Chyba byla i jen to, že jsem si s ním sedl k baru a nechal se pozvat na drink.

Svou chybu jsem uznal. Kál jsem se a dokonce se i snažil, aby mě alespoň mí přátelé vzali zpátky. Chtěl jsem si Jungkooka pomalu vybojovat sám. Krok za krokem bych se mu znovu dvořil a dělal vše pro to, aby byl zase můj, i kdyby to mělo trvat další dva roky.

Jenže tentokrát to posral on. Anebo jsem to byl zase já? Byla moje chyba, že jsem nedokázal odolat někomu, koho tak neuvěřitelně moc miluju?

Ne. On to věděl. Věděl, co k němu cítím a tak musel moc dobře vědět, co mi udělá jeho odmítavý postoj.

Nejsem připravený, abychom byli spolu...

Taková kravina. V takovém případě se mnou vůbec neměl spát. Jako by si tou nocí potřeboval něco dokázat.

Zaparkuju auto v ulici, kousek od jeho firmy a počkám před vchodem. Jungkookovi by každou chvíli měla skončit pracovní doba, jen mě znervózní, když kolem mě prochází tolik lidí, kteří míří z kanceláří domů. Pokud ho prošvihnu, budu to muset zkusit i další den. A pak zase další, dokud si nepromluvíme.

Netuším, jestli jsem ho prošvihl, anebo ne, ale celkem mi začínají mrznout ruce a ani, když je schovám do kapsy, mi to nepomáhá. Přecházím po chodníku před budovou sem a tam a říkám si, jestli jsem ho skutečně nepropásl. Jestli už není dávno doma v teple a já ze sebe akorát dělám jen blbce.

Už to chci vzdát, protože fakt začíná mrznout a je tma. Takhle dlouho do noci v jejich kanceláři snad ani nikdo nebude. Jenže postřehnu, jak se znovu pohnou otočné dveře a Jungkook z nich doopravdy vyjde. Vypadá vyčerpaně. Ani mi nevěnuje pohled nebo si mě nevšimne, když projde kolem a vydá se na cestu domů.

Rychlým krokem k němu dojdu a pevně ho chytím za paži. Vyděsí se a pokusí se mi vytrhnout. Dokonce na mě zaútočí pěstmi, dokud si nevšimne, že jsem to jen já.

To už zalapá po dechu a nevím, jestli zděšením anebo nadšením, každopádně jsem ho rozhodně vystrašil.

Zatáhnu ho za jeden ze sloupů u budovy, abychom měli pocit soukromí a zády ho o něj opřu. Dlaní se opřu o chladné cihly vedle jeho hlavy a zahledím se mu do očí.