Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 2. Sára

Včera jsem úplně nezavřela dveře, proto do nich dnes jen trochu strkám. Ozve se jemné zaskřípání. Konverzace ve vedlejším pokoji na chvíli utichne, potom však otec promluví tak, že mu jde jen stěží rozumět.

„Honem to dopiš", syčí.
„Počkej, možná bychom tam měli dopsat..."
„Už to tak nech", opakuje otec mírně podrážděně, „lépe už to nenapíšeme".
„Nezapomněli jsme na nic?"
„Snad ne. V nejhorším případě nás znovu kontaktují."
„Ale to by celý proces hrozně zbrzdilo! A podle tebe si takové zpomalení dovolit nemůžeme, pochopila-li jsem tě správně."
„Ráchel, není v našich silách udělat toho pro ně víc. Jediné, co zbývá, je donést tuhle žádost do Rubešovy ulice a modlit se k Bohu, aby našemu úmyslu požehnal."
„Je to tak těžké. Víš, přesvědčil si mne, že Praha již není pro naše děti bezpečným domovem, jaký bychom pro ně chtěli mít. A přesto se neumím smířit s představou, že budou někde daleko, úplně sami, především Davídekne. Kdo se o něj vůbec postará během té namáhavé cesty? Pro tak malé dítě je taková štreka nebezpečná!"
„Ve vlaku jistě bude nějaký dospělý dozor. A zatím se tím netrap, radši se modli, aby se na nějaký vlak vůbec dostali. Ostatní vyřešíme později."

Zajímalo by mne, co by se stalo, kdybych teď vpadla do pokoje a začala se vyptávat. Samozřejmě bych to neudělala - za tísnivou náladu v celé domácnosti to nestojí - ale stejně: jak dlouho by se mě rodiče pokoušeli ubezpečit, že je všechno v nejlepším pořádku? Jak náročné by bylo přemluvit je, aby mi prozradili o Anglii více? Přešlápnu a podlaha mi vrzne pod chodidly.
„Haló?" zvolá překvapeně maminka.
„Dobré jitro," vynořím se zpoza záhybu stěn.
„Ty už jsi vzhůru?"
„Před chvílí jsem vstala."
Máma se nejistě pousměje:„Tak snad bys mi mohla pomoci s přípravou snídaně,viď?"

Brzy slyšíme Davídkův křik: „Mámá!" To určitě vzbudí Rebeku.
Taky že se už za okamžik ohlašuje oblíbenou větou:„Co je k snídani?"
A táta na to jako obvykle:„Pro nezdravící prázdný talíř, pro ostatní vajíčka, šunka, chléb a sýr."
Společně snídáme. Pomalu uždibuji topinku se zavařeninou. Davídek si pochutnává na jakési zeleninové kaši a Beka se láduje vajíčky na tvrdo. Otec s matkou pomalu usrkávají kafe a u toho jedí topinky s vejci.
Máma se natáhne po posledním vajíčku a opatrně jej naloží na lžíci.
Žbluňk!
Lžíce zavadí o okraj šálku s kávou a vajíčko sklouzne do hnědé tekutiny. Káva vyšplíchne a na bílém ubrusu začnou rozkvétat tmavé skvrny.
„Propánakrále!" uleví si maminka a snaží se rychle odstranit škody.
Ani táta si dnes nepočíná příliš obratně.
Soustředěním se mračí nad novinami a pokud by ho Beka neupozornila, ani by si nevšimnul, že má růžek papírů namočený v kafe. „Tati, ty noviny nepotřebujou tolik koupání", nadhazuje Rebeka pochybovačně. Přestože vím, jaká je situace, vyprsknu smíchy. „Cože lásko?" ptá se asi po pěti vteřinách otec. Roh papíru se začíná lepi ke stěně hrnečku. „Já jen, že ty noviny koupat nepotřebujou", opakuje to hlasitě Rebeka. ,,O čem to mluvíš Beky?" nechápe otec. ,,NAMÁČÍTE SI TY NOVINY V KÁVĚ", křičíme unisono. Táta okamžitě stočí svůj pohled k hrníčku. „A jo", vyhrkne, „děkuji".
Sotva znatelně si povzdechne.

Po snídani  se odebírám ustrojit. Vybírám si tmavou sukni, bílou blůzku s balonkovými rukávy, bílé punčochy z jemné vlny a k nim si potom obouvám polobotky. Splétám si tmavé vlasy do jednoduchého copu, který končí u ramen. Podle módy si nechávám vlasy zastřihovat, aby měly délku po ramena, bohužel je asi nikdy nepřiměji k vlnění. Není to spravedlivé. Rebeka má vlasy po mámě, krásně se jí kadeří, a ji to přitom ani trochu nezajímá. Kdežto já bych dala nevím co za jedinou lokýnku.
Při pohledu do zrcadla kriticky přimhouřím oči. Ne, ten cop vypadá strašně. Jedním plavným pohybem svůj výtvor zničím. Rozmrzele skousnu ret. Mýt vlasy si budu večer, takže teď vypadají dost hrozivě samy o sobě. V copu se tento nedostatek dobře skrývá, pokud se mi tedy ten cop povede. Což se obvykle nestává.
„Miriam, je čas jít," křikne na mě maminka z kuchyně.
„A hezky úsměv, netvař se jak malá žába," napomína mě táta.
Poslušně zvednu koutky alespoň do pousmání.
„To je moje holka," pochvaluje si táta.
Rebeka už vyčkává na prahu. „Pohni, tobě to vždycky tak trvá,"protáhne otráveně.
„Zato ty jsi nějaká natěšená, snad jsi nám nezačala mít školu tak ráda,"podotýkám s nevinným úsměvem.
„Sklapni. Jen si nepotřebuju dělat tu hnusnou povinnou školní docházku ještě horší průšvihama za pozdní příchody," zahučí Rebeka.