Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola III. Hádka

„Takže ty se s nima bavíš jen proto, abys z toho něco měla? To je teda čestný,"vloží se do konverzace pichlavě Rebeka.
„Beko!" okřiknu ji.
Sára se zarazí. Její vzrušený úsměv se rozplyne, jako by nikdy ani nebyl. „Takže dle tvého jsem zkrátka sobecká holka, která jen využívá všechny kolem sebe ve svůj prospěch?"
„Jo. A víš, co si ještě myslím? Že bys takhle klidně využila i Miriam."
„Rebeko, dost!" snažím se ji umlčet.
Kamarádka se obrátí ke mně,
„A co si o mně myslíš ty, Miriam? Taky jsem podle tebe jenom mrcha, co využívá všechny ve svém okolí pro svý dobro? Jsem snad špatná kamarádka? Protože jestli ano, samozřejmě spolu příště do cukrárny jít nemusíme. Ani jinam," říká velmi tiše.
„Ne, Sáro! Celý tento rozhovor je...jedno veliké nedorozumění! Já tě mám strašně' ráda a rozhodně si o tobě nemyslím, že jsi sobecká nebo něco v tom smyslu."
Špatné, špatné, špatné.
„A jak si mohu být jistá, že mi říkáš pravdu? Jak mám vědět, jestli o mně doma neříkáš něco úplně jinýho?"
„Sáro, nikdy bych tě za tvými zády nepomlouvala, nikdy. Přísahám!"
„Vůbec  se o tobě nebavíme, ani tě nepomlouváme, Sáro. Já jenom říkám, že si nemyslím, že se k sobě hodíte, to je všechno."
„To by stačilo! Už ani slovo Rebeko!"
„Aha! Takže se o mně nikdy nebavíte, co? A copak mi potom tvoje sestra nemůže prozradit? Co dalšího jsi jí o mně vyzvonila, a doufala, že to udrží v tajnosti?"
„Sáro, já...nevykládej si to špatně..."
„Nejsem tak hloupá, abych nepochopila, že jsem se v tobě šeredně spletla, Miriam," opáčí ledově chladným hlasem. Po zádech mi přejede mráz. V krku mne pálí slzy, a já mám co dělat, abych se nerozbrečela. Nohy se mi klepou jako osika ve větru. Pane Bože, měj se mnou trochu slitování!
„Ne Sáro. Takhle to není. Nic špatného jsem na tebe nikdy neřekla. Rebeka...dnes nemá dobrý den. Nemohly bychom si o tom promluvit samy, někde stranou, prosím?" žadoním zoufale. Ale co bych měla říct na svou obhajobu? Že moje sestra musí mít vždy pitomé připomínky v těch nejhorších možných situacích? Jasně, občas jsem si na Sáru postěžovala, když jsme se pohádaly nebo jsem na ni žárlila, ale jinak jsem o ní nikdy neříkala nic zlého.

„Pobav se svou dokonalou sestrou," zasyčí Sára jako popuzená husa a s hlavou důstojně zvednutou mizí v řídnoucím davu.
„Sáro počkej! Prosím," vyjeknu, předem však vím, že se nevrátí.
Několikrát se nadechnu, abych zahnala děsivé nutkání zvracet. Celá ta hádka mi připadá, jako by se nestala mně, jako bych celou dobu jen z povzdálí sledovala život cizí dívky. Jako bych se probudila z hrozného snu do ještě horší skutečnosti.
Prudce se obrátím na Beku, která trochu rozpačitě přešlapuje vedle mne. To ona zato může. Kvůli jejím nemístným poznámkám se mnou nyní Sára nebude chtít mít nic společného.
„Ty malá vlezlá opice!" cloumám se sestrou jako bouře s rybářskou bárkou.
„Zasloužila si to."
„Je to...nebo spíš byla to moje jediná dobrá přítelkyně."
„Tahle nikdy nebyla tvoje dobrá přítelkyně, Miriam."
„Ty tomu vůbec nerozumíš, Rebeko! Vůbec ničemu nerozumíš, ani trochu Sáru neznáš, jen si vesele urážíš lidi okolo."
„Já že ničemu nerozumím? Tak to pak ničemu nerozumí ani naši rodiče, protože ani oni nepokládali Sáru za dobrou kamarádku pro tebe, jenom byli příliš šťastní, že se s tebou vůbec někdo chce přátelit, takže si to nechávali pro sebe."
„Tak ses s tím měla spokojit i ty," odseknu.
Rebeka otevře pusu, aby se ohradila, vtom se však odněkud vynoří matka.
„Tady jste, hledala jsem vás už celou věčnost! Musíme si pospíšit, za chvíli přijdou Rotblumovi, nemůžeme je přece nechat čekat na ulici."
„Máti," odvážím se zeptat,„vy jste si nemyslela, že já a Sára jsme dobré přítelkyně?"
„Cože, miláčku? Ach, no ovšem že jste dobré přítelkyně. Přeci spolu trávíte tolik času."
„Ale vždyť jste říkala, zrovna před pár dny jsem vás slyšela, jak se o tom s tátou bavíte, že Miriam a Sára jsou každá úplně jiná a..."
„Ano. Řekla jsem, že se od sebe dost liší, což samo sebou neznamená, že by se nemohly přátelit."
„A pak jste říkala, že Miriam si pravděpodobně časem najde novou nejlepší přítelkyni, kvůli tomu, jak jsou rozdílný..."
Matka si nahlas povzdechne.
„Děvčata, teď není vhodná chvíle to řešit."
„Maminko, vy si vážně myslíte, že já a Sára..."
„Miriam, tady ne," zdůrazní máma tónem, který nepřipouští žádnou diskusi.
Jak si myslíte, že se holky usmří? A co Miriam v létě čeká? Nechci toho moc prozrazovat, ale budou to prázdniny plné změn. Těšte se na další kapitoly. Zdravím vás a samo sebou mě potěší veškeré vaše reakce na můj zatím, nejúspěšnější příběh!

Fantasyever