Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 12. Odjezd

„Miriam! Miriam, je čas vstávat," pronikne tmou matčin hlas. 

Otevřu oči. V pokoji je šero, musí být velice brzy ráno. 

„Vylez z postele Mir, nemáme moc času," připomíná mi maminka a podivně se usměje. Přísahala bych, že cítím, jak ji z toho úsměvu bolí svaly v obličeji. 

Postel zavrže, jak se máma přesune k Rebece. Pomalu přehodím nohy přes okraj lůžka a prsty se dotknu podlahy. Mojí podlahy. Mojí úžasné, známé podlahy. Končetiny mám jako z olova, když se šourám na snídani.

„Dobré ráno," vysoukám ze sebe a zívnu. „Dobré jitro," odvětí otec a měří si mě pohledem,„usměj se přece trochu, jsi mladá pěkná dívka, ne stará babka."

Zvednu koutky do drobného úsměšku. Umělý úsměv vážně bolí. 

„No tak, jen pomysli, kolik zážitků máš před sebou," stiskne mi táta rameno a naloží mi na talíř pár topinek. 

„Hm. Asi máte pravdu," mumlám a zírám na svou snídani. Nemám nejmenší chuť jíst. Žaludek se mi pravděpodobně smrskl na velikost lískového oříšku. 

„Brýtro, co je ke snídani?"  vychrlí bez dechu Rebeka, která se do místnosti přivalí jako velká voda. 

„Vzhledem k tomu, že ranní zdravení není zrovna tvá silná stránka, nebudu komentovat tvoje vyjadřování a taky ti přeji dobré ráno," poznamená tatínek. To už sebou Rebeka pleskne na židli vedle mě a začne se ládovat jako obyčejně. Přiměju se uždibnout kousek ze své topinky s medem. 

„Miriam, měla bys trošičku zrychlit, miláčku, jinak to nestihneš dojíst," upozorní mne máma, jež krmí ospalého Davídka jáhlovou kaší. 

„Nemám hlad," utrousím a prstem posunu topinku na talíři dál od sebe. 

„Čeká vás velmi dlouhá cesta, musíš něco sníst. Moc jídla vám s sebou zabalit nemůžu, máte už tak hodně zavazadel a v letním horku by se většina potravin zkazila, než bys řekla švec," namítá matka. 

„Pravda, pořádně se nasnídej a nedělej hlouposti," souhlasí táta. Po tomhle se donutím sníst alespoň dvě topinky, jednu s medem a druhou s košer šunkou, ačkoliv necítím chuť ani jednoho a za chvíli si připadám nacpaná, jako bych snědla porci guláše pro dospělého chlapa. 

Do příjezdu taxi, které táta objednal, zbývá ještě dobrá půlhodina. Kufry čekají sbalené a opatřené jmenovkami v předsíni. Jsou na nich napsané naše nové anglické adresy, pro případ, že by se zavazadlo kdesi cestou ztratilo, k čemuž, doufám, nedojde. Názvy ulic zní velice složitě a ne zrovna libozvučně, aspoň vysloveny s českou výslovností. Jak ovšem táta podotknul, většina hlásek se v angličtině čte docela jinak než v naší řeči.

Naposledy se rozhlížím po našem pokojíku. Vypadá teď dost stroze a opuštěně, prázdné skříně a noční stolky, nejdůležitější předměty ,napovídající o jeho obyvatelích, pryč. Svírá se mi srdce a vše se mi jeví až přehnaně skutečné. Barvy příliš ostré. Záplava podrobností, jichž jsem si nikdy předtím nevšimla. Jako by si moje hlava sama od sebe snažila uchovat co nejdokonalejší obrázek téhle místnosti. 

„Brzy nashledanou," šeptám do ticha. Pořád mám sice ještě nějaký čas, je tu však další záležitost, kterou potřebuji vyřídit. 

„Ráda bych zaběhla za Sárou, smím?" udeřím na tátu, prvního z rodičů, kterého potkám. 

„Stihneš se včas vrátit?" podívá se na mě přísně. 

„Určitě. Bude to jen chvilička. Jenom bych si přála jí říct, že odjíždím."