Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXVII.(Opět) dívkou bez domova

,,Miriam!"zastavuje mně hlas paní Cliffordové.

Mám dost bídnou náladu.Těžce vzdychnu.Jamie s Oliverem odjeli.Evakuace.Tedy,hlavní vlna proběhla již v září,ale i teď odjíždějí celé třídy vlaky a autobusy na venkov.

,,No,víš,myslím,že budeš muset na chvíli pryč...z domu.Evakuace,"koktá paní Cliffordová napjatě.

Cítím,jak mi klesá brada a srdce-Do očí se mi derou slzy a já je zamrkám.

,,Ale mám taky jedno skvělé překvapení,"dodává,když vidí můj zdrcený výraz, ,,Olivia může jet s tebou."

Chviličku mi trvá,než to zpracuji.Liv přeci chodí do jiné třídy!Dokonce do jiné školy! Paní C a Livinu matku to musilo stát haldu papírování a času,než to zařídily.,,Děkuji,"šeptám jen.

Úplně mi došla slova kvůli přívalu emocí.Smutek nad tím,že kluci odjeli(zvláště Jamie,chybí jeho povzbudivý úsměv a nekonečná trpělivost a optimismus),strach z toho,že se budu muset zase stěhovat,sama a úplně do cizího a také úleva,že nakonec přeci jenom nebudu tak docela samotinká!

,,Odjíždíte v pondělí,"sdělí mi má náhradni maminka.

Pondělí!Ale to je hned po víkendu.No skvěle,takže celý víkend naprosto zkažený.
Cliffordovi se pokoušejí předstírat,že se vůbec nic neděje,ale jejich úzkost se jim nedaří příliš dobře maskovat.
Paní C.traví neskutečné množství času v kuchyni,připravuje neuvěřitelné hostiny a dává si děsně záležet,aby bylo všechno jako ze škatulky.
Píšu rodičům,že se stěhuji a mohu pouze doufat,že se moc nevyděsí.
Nejhorší na času je,že má sklony k sobeckosti.Pořád si běží svým tempem,i když se to tak většině nelíbí.Avšak ani ho nenapadne se přizpůsobit většině,to v žádném případě,všichni se musí zařídit podle jediné hlouposti!To je tedy logika!!!
V neděli se cely den poflakujeme s Liv kdekoli,kde neprekážíme.
Ležím v posteli,kufr vedle sebe. Oči mi neposlušně odskakují,jako by ani slyšet nechtěly o jakémsi spánku.
Vzpomínám na ten srpnový večer,poslední doma.A najednou to na mne dolehne.Jednou to přijít muselo.Jednou se všechny ty pocit,stesk a samota musili nahromadit
a pak to muselo...prasknout.

Jsem na střeše vlaku,připoutaná silnými provazy.Vlak projíždí rychle nějakou stanicí.Jenže to není obyčekná zastávka.Perón jako by byl nekonečný,protože normálně by ho vlak již musil minout.A na nástupišti stojí všichni.Všichni oni,na nichž mi záleží.Rodiče.Babička.Ivina rodina.Sára.Beka.Davídek.Jesika.Olivia s Oliverem.Jamie.Cliffordovi.

,,Pomoc!Pomoc,"vřískám z plných plic.

Ale oni se jen divně usmívají a kroutí hlavou,jako bych je žádala o něco směšného.

,,NEEEEE!POOOMOOOOOC!PROSÍÍÍÍÍÍM"ječím přes slzy.

Prudce otevírám oči.Nejsem na střeše vlaku.Ležím v posteli.Nade mnou se sklání paní Cliffordová.

,,Jsi v pořádku,"ptá se mně tiše.

,,Bad dream,"odpovídám s odhodlaným kývnutím.Po tvářích se mi koulejí slzičky.

,,All right,then,"říká paní C., líbá mne a vychází z místnosti.Cvaknutí vypínače,a světlo je pryč.

Převaluji se v posteli a pokouším se usnout,avšak nejde to.Neustále upadám do mikrospánků a mělkých dřímot,ze strachu před nočními můrami.

I přes ospalost mi svítání připadá jako vysvobození.To je skoro poprvé,co je realita lepší než sen,ačkli není milosrdná,nýbrž tvrdá a bezcitná.