Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 5. Komu se věnují zamilované pohledy?

Sára se mnou nemluví ani ve škole. O hodinách mlčky zarytě píše do sešitu, zřejmě odhodlána nezavadit o mne pohledem. Po posledním zvonění se, místo aby čekala před školou a občas přitom prohodila něco s míjejícími spolužáky, vytratí se Saskií a jejími přítelkyněmi.
Daří se mi ji oslovit až po hodině němčiny. Sára má službu na tabuli s jedním spolužákem, klukem, ten se již samo sebou vytratil. Jsme se Sárou ve třídě samy.
„Sáro," začnu,„víš, chtěla bych si promluvit o tom, co...co se stalo mezi námi dvěma v synagoze."
Dívka přestane mazat tabuli. Neohlédne se však.
„Mrzí mě to. Já tě mám moc ráda, jsi moje nejmilejší kamarádka. Rebeka je úplně jiná než my dvě, nerozumí ti, a měla špatnou náladu, proto říkala...no, však víš co. Sáro, myslíš, že bys mi mohla dát ještě jednu šanci, prosím."
Pozastaví se nad tím. Pak pomalu povídá:„Miriam, neber si to osobně, ale...vlastně si myslím, že tvoje sestra má v jednom pravdu. Moc se k sobě nehodíme."
Její slova působí jak rána bičem.
„Ale Sáro, celé dětství jsme se přátelily, měly jsme se rády. Nechápu, proč by se to teď mělo změnit."
„Mir, ty jsi skvělá holka, milá, skromná, chytrá. Jenomže já potřebuji někoho trochu, no, právě ne tak rozumného. Vedle tebe jsem si vždy musela připadat jako malé hloupé děcko. Se Saskií a ostatníma jsme na stejné lodi."
Oči se mi zalijí slzami. „Třeba bych někdy mohla jít ven s vámi. Můžeme mít přece každá jiné kamarádky a zároveň se pořád přátelit."
Sára zavrtí hlavou:„Miriam, potíž. Ty nemáš jiné kamarádky. Skončilo by to tak, že bys na mě příliš lpěla, a to by se nelíbilo Saskii a ostatním holkám."
Kčertu se Saskií!
„Tak když dle tvého nemám jiné přátele, neměla bys mě odmrštit jako starou hračku," křiknu a hlas mi podivně přeskočí. Hlavně se teď nesmím rozplakat. Nesmím. Se. Rozplakat.
„Miriam, nebudu se s tebou přátelit jenom z lítosti," odsekne důstojně Sára,„omluv mne prosím, ostatní čekají."
Z nosem nahoru opustí třídu.

Barevné květnové dny střídají horká červnová odpoledne. Vzduch ve třídách ztěžkne a většina žáků se jen lenivě kroutí na židlích.
Ospale zamrkám. Jindy snadný příklad z matematiky se mi vlní před očima jako horký vzduch v prosincovém ránu. Jedním uchem ven a druhým dovnitř mi vplouvá monotónní drmolení profesora Nečase a škrábání křídy, jak nejzdatnější matematik třídy Pavel počítá na tabuli.
Dočista jsem se ztratila a netuším, k čemu který výsledek patří. To je jeden z důvodů, proč nemám ráda aritmetiku. Člověk se na vteřinu zamyslí nad něčím jiným, což zrovna pro mne není vůbec složité, a už se veze.
Zvonek zní jako hymna osvobození. Jakmile se s námi pan profesor znovu pozdraví a propouští nás, celá třída se nedočkavě vyhrne ven. Nikdo nechce sedět ve školních lavicích, když je venku takové nádherné počasí.
I já se snažím vyklouznout z učebny co nejdřív, abych náhodou se Sárou nezůstala sama a nedostala nás obě do nepříjemné situace. Na odchodu ještě slyším Rút, další Sářinu družku, jak ji popohání:„Sári, pohni kostrou, všichni se už vypařili," popohání ji Rút a pohodí hnědovlasou hlavou. Přestože Rút je Židovka, úplně na to nevypadá. Její otec totiž prý k judaismu konvertoval, podle halachy ovšem Žid není.
Neubráním se pocitu zadostiučinění. To já jsem měla se Sárou vždy trpělivost. Ještě si na mne ráda vzpome

Beka stojí ve dveřích. Znejistím. Ten její výraz... nikdy jsem ji neviděla tak napjatou a zjevně neklidnou. A v domě je příliš ticho. Kam se poděla máma s Davídkem?
„Beko," oslovuji ji tiše,„ co se děje? Kde je maminka?"
„Ona i Davídek jsou u lékaře, to je v pořádku. Ale...dopředu říkám, že to byla nešťastná náhoda. Vážně jsem nechtěla."
Zčásti si oddechnu. Rodiče a Davídek jsou v pořádku. Ať už Rebeka udělala cokoliv, nebude to tak hrozné.
„A co jsi tedy provedla?"ptám se zlehka.
„Totiž, přišla jsem ze školy. Odemkla jsem dveře a začala se zouvat, a pak jsem zaslechla...prostě jsem slyšela mámu, jak s někým telefonuje, a zněla přitom tak smutně. Podle hlasu skoro plakala. Tak jsem chviličku poslouchala. Mluvila s tátou.
O mně, o tobě a taky o Davídkovi. Že prý nemůžeme někam odjet. A potom, že nás zítra vezme do nějaké kanceláře v Rubešově ulici. Poté zavěsila a když mě šla přivítat, měla červené oči. Ale nechtěla jsem se jí ptát proč," svěří se mi Rebeka.
Žaludek se mi podivně zhoupne a bezstarostnost mě rázem opustí.
Vzpomínám si na ten rozhovor, který jsem nedávno vyslechla. Jak bláhově jsem ho vypustila z hlavy.
„Chtějí...nebo spíš uvažují, že by nás poslali do Anglie,"říkám.
„Do Anglie? Jak to víš?"vypískne překvapená Rebeka,„Zatraceně! Mně nikdy nikdo nic nepoví!"
„Mně to také neřekli. Náhodou jsem v noci nemohla spát a vyslechla jsem, jak se o tom bavili. Maminka je proti. Ale táta naléhá. Prý tady Židům hrozí jakési nebezpečí,"dovysvětlím.
Ani jedna nemáme slov. Jet do Anglie? A sami? A pokud hrozí nebezpečí Židům, co si počnou naši rodiče? Proč také neodejdou?
„A co rodiče?"vysloví Beka nahlas naše nejhlubší obavy. „Kam půjdou oni?"
„To nevím, ale myslím, že s námi jet nemohou."
Rebeka se nafoukne:„Pokud nejedou oni, tak nikam nepojedu ani já! Přece je tady nemůžeme nechat samotné!"
„Pokud je to pravda a doopravdy tady hrozí Židům nebezpečí, tak ti nikdy nedovolí zůstat," namítám.
„Už jsem dost stará na to, abych si tohle rozhodla sama!" dupne si sestřička.
„Rebeko, Propánakrále, dobře víš, že do osmnácti let nejsi," odvětím.
„Nepůjdu,"mumlá vzdorně Rebeka,„a teď je čas jít ven. Kamarádi už tam čekají."
„Jen běž,"pobídnu ji, ale sama ještě chvíli zůstanu stát v předsíni.

Třicátého června se jde do školy naposledy. Na sobě mám slavnostní tmavé šaty, ve kterých je mi sice příšerné vedro, ale pro tuto příležitost jsou naprosto nezbytné. V ruce svírám kytici bílých karafiátů.
I Rebeka si oblékne mimořádně, ačkoliv velice nerada.
„Nesnáším slavnostní oblečení,"fňuká při snídani.
Jsem ve třídě mezi prvními. Ani třídní profesor tady ještě není.
„Hej, Franklová, co máš? Samý výborný?"křikne po mně matematik Pavel. Chodil se mnou a se Sárou i do obecní školy.
„No-ano. Nějaký problém?"zvednu obočí. Přestože je Pavel úžasný při počítání příkladů, dokáže být hodně otravný. A mizerný ve franštině.
„No, on se ti teď asi nebude moci vyznat, protože by se nemohl líbat s nějakou, co má lepší známky než on,"chechtá se další spolužák, Jirka. Právě on vyvádí největší pitomosti.
Kluci se hlasitě rozesmějí.
„A trapnější vtipy byste nevymysleli?" spraží je spoluzačka Adéla, která se právě objevila. Adéla je vysoká a na svůj věk vyspělá. Musím říct, že i když jsme nikdy nebyly nijak veliké přítelkyně, chlapce umí usadit úžasně.
Jirka na ni vyplázne jazyk, o žádný komentář se již ale nepokouší.
Se zvoněním se do třídy nahrané většina studentů a přesně v osm hodin vstoupí i třídní profesor s obávanými deskami.
„Tedy, přistupme spěšně a bez zbytečných odkladů k mému milému pověření rozdat vám vaše vysvědčení, výsledek vašeho celoročního snažení a poctivého studia. Někteří si vedli mimořádně dobře"-Pavel po mně hodí významným pohledem-„jiní se budou musit v sekundě snažit více a pracovat tvrději. Do druhého ročníku ovšem postupujete všichni."
Pánská část třídy se z legrace roztleská a pochvalně bručí. Přidávají se k nim dokonce i některé dívky, mezi nimi i Sára a její nové zábavné kamarádky.
„Začneme od posledního v abecedě...Wittnerová, Zuzana!"
Zuzka, silnější děvče se závojem ořechově hnědých vlasů, dostala dvě chvalitebné- z aritmetiky a fyziky.
Celá třída zdvořile tleská a pan profesor potřásá Zuzaně rukou.
Po ní následuje „Tichý, Tomáš" se samými výbornými. Ohromný aplaus.
Tála, Kašpar dosáhl stupně dobře z franštiny. Adéla Štěpánková, ta, co umí tak skvěle usadit kluky, neumí stejně výborně usadit míč a kladinu.
Další na řadu přichází Šalmounová, Sára.
Sáře vycházejí dvě chvalitebné, fyzika a franština. Matematika jde Sáře překvapivě snadno. Lépe než mě.
Klírová, Saskie, Sářina nová skvělá kamarádka, je na tom o něco hůře, nepodařilo se jí vydobýt si výbornou z češtiny, matematiky, přírodopisu a fyziky.
Rút Prostějovské se povedly nejlepší známky. Novák, Pavel ovšem svou franštinou ledva dosáhl na průměr a Kurt, Jiří si vysloužil napomenutí:„Jiří, kdybyste místo těch žertíků a pokukování po hezkých spoluzačkách aspoň tu a tam věnoval zamilovaný pohled zeměpisnému atlasu či knížce od pana historika Pekaře...vzpomeňte si na to, prosím, v dalších letech na této škole. Nerad bych psal na vaše vysvědčení další dostatečnou z dějepravy a dobrou ze zeměpisu. Jsem však rád, že matematiku a jazyky docela ovládáte."
Třídou zašumí vlna smíchu.
„A pak tu máme Franklovou, Miriam," oznámí pan profesor.
Rozechvěle k němu kráčím. Moc nemusím, když se na mě kouká celá třída.
„Tady je to zatím bez výraznějších potíží, jen neusnout na vavřínech," blahopřeje třídní.
„Děkuji,"špitnu, předám profesoru kytici a peláším se schovat do zadní lavice.
Poslední, tedy v abecedě první, Adamová, Verona, prošla s jedinou chvalitebnou z franštiny.
Pan profesore zaklapne obávané desky, nyní prázdné. Teď na ně může po zbytek roku 1939 v klidu sedat prach. Do pololetí sekundy mají času dost.
„Pro teď mi nezbývá než popřát vám příjemné letní prázdniny, odpočiňte si a ne abyste zapomněli naprosto všechno, co jsme do vás letos pracně natloukli! Pro jistotu necháváme v primě několik volných židlí, kdyby si někdo potřeboval připomenout slovní úlohy, pravidla pravopisu českého či francouzské pozdravy. A nyní hybaj ven, než si stačím vymyslet prověřovací otázku!"
To nám nemusel nikdo říkat dvakrát. Všichni jsme se dali do nadšeného křiku s smíchu. S rámusem a boucháním zvedáme židle na stoly, po skupinkách se mícháme do davu starších studentů.

Milí čtenáři,
Tuhle kapitolu jsem kompletně přepsala, tak doufám, že to byla změna k lepšímu. Musím přiznat, že inspirací se mi stal moc krásný prvorepublikový film Cesta do hlubin študákovy duše. Viděli jste ho taky? Já osobně se při této komedii vždycky nasměju. Sama jsem teď na gymnáziu,takže nás v těch hláškách trochu vidím.
Velice uvítám jakékoli připomínky a hodnocení! Děkuji, jste báječní (oblíbené slovo naši češtinářky😉) a můj oblíbeny emotikon.
Vaše Fantasyever