Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 28.Ještě jsem neodešla

,,Nesnáším ji.Ta je vážně noční můra,"stěžuje si Olivia.Nezbývá mi než s ní souhlasit.Naše nová hostitelka je vskutku hrozná.Zrovna jsme se vrátily z nekonečného drhnutí podlahy s tou ženskou za zády.A opravdu nejde pro ránu daleko.

Padám dolů v záchvatu kašle.Jsem neuvěřitelně unavená.Nemůžu přestat kýchat.Nejspíš jsem nastydla v tom příšerném nečasem.

,,Jsi v pořádku?"ptá se Liv.

,,Ano,jenom trochu nastydlá,"odvětím.Olivia se ale netváří příliš přesvědčeně.Popravdě si totiž moc nevěřím ani já.

V téhle vesnici(ani si nemohu zapamatovat název) trčíme již pár neděl.A je to téměř nesnesitelné.Opravdu nevěřím,že žijeme ve dvacátém století.Cožpak že tu nemají elektrický proud ani záchod v domě,avšak není tady ani obyčejné hokynářství.Lidé si tu prostě všechno chovají pěstují a prodávají.A naše paní nevaří úplně nejlépe.

Škola leží šest kilometrů daleko a jak žáci,tak učitelé nemůžou zjevně pochopit,že neumím dokonale anglicky.Už jsem přinesla ,,domů" několik špatných známek a byla jsem přísně potrestána.

A nyní trpím častými záchvaty suchého kašle.Umím si představit paní Cliffordovou,kdybych v Londýně jenom párkrát zakašlala.Řekla bych,že by mne pár dní nepustila do školy.Uznávám,to je snad trochu přehnané,ale jeden den ze školy by možná nebyl na škodu.

Hned po koupeli,zubech a převléknutí padám do postele.V hlavě mi buší miniaturní kováři.Píchá mě na prsou.S každým nádechem a sk každým výdechem.Snažím se dýchat co nejmělčeji,ale příliš to nepomáhá.

Nakonec upadám do neklidného a záchvaty kašle často přerušovaného spánku.Vlastně spíš vstávání vítám než zatracuji.

Mám bolesti hlavy a končetiny skoro necítím.Všechno se prazvláštně rozplývá.Jako v horečce.Možná úplně v horečce.

Sotva se mi daří vymotat na dvůr.Snídani i přes pohlavky a bičík(sice malý,ale jeden lehčí šleh s ním pálí jako čert) odmítám.

Plahočíme se s Liv po blátivé,široké stezce.Každý krok je těžší a těžší.Třeba příští,třeba ten další krok už nevydržím a prostě...BUM!

Sama netuším jak,avšak ležím na zemi,kamínky se mi zarývají do tváří.,,Miriam,"kvikne Olivia.

Nepatrně zvedám hlavu,pouze trhnutí,aby viděla,že (zatím) žiju.Náhle e celá roztřesu.Zuby mi šíleně cvakají.Lapám po dechu.Píchání na prsou se jeví jako maličkost oproti tomu,že skoro nemohu dýchat.

,,Mir,pojďme zpátky,"vyzývá mne.Nedělám nic.Je zbytečné se vůbec pokoušet.Do vsi se nedotrmácím ani omylem.

Liv mě místo toho opírá o nějaký strom. ,,Počkej tady,"velí.Co jiného bych asi dělala?Vedle mě s měkkým žuchnutím dopadá brašna.Poté slyším bubnování nohou o zem.

Možná teď zemřu.Pokud ano,mrzí mne,že jsem se nerozloučila s Bekoua s rodiči a se Sárou a s Jesikou a ...a s Jamiem.

A dost!Nebudu přemýšlet o smrti jen kvůli horečce.Spoustu lidí se dostane z horeček.Ještě jsem neodešla.

Snažím se vnímat kontakt s tvrdou,chladnou zemí a s kůrou stromu za mnou.

Pak zaslechnu podivný zvuk.Vrčení motoru.Skřípání štěrku.Nutím se narovnat.Směrem ke mně kodrcá tmavý sanitní vůz.Zastavuje.Dveře se otevírají a vystupují dva světle odění muži s nosítky.

Jsem ještě dost při sobě,abych si na nosítka přelezla.Jakmile se ale nemůžu soustředit na tvrdost země a stromu,motá se mi hlava a potom už je jenom tma,tma,tma.

Ahoj,po nějaké době kratší kapitola.Promiňte za tu malou délku,ale nevidím důvod,proč to zbytečně protahovat.

Doufám,že se vám kniha líbí a těším se u další kapitolky!

Moc Vám děkuju za Vaši podporu,komentáře,hlasy a hlavně za to,že tohle vůbec čtete.

Fantasyever