Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXI.Trochu divný začátek školního roku

Zbývající dny prázdnin a první dny mého třináctého roku života(toto se mi vždy pletlo,že když mám například dvanáct,tak nežiji dvanáctý rok života,nýbrž třináctý) trávím překvapivě často s Jamiem. Celkem jme si sedli,ale nemyslete si,že jsem se zakoukala!Vždyť většině z toho,co říká,ani nerozumím.Naštěstí na to bere ohledy a v mé přítomnosti mluví velmi pomalu a zřetelně,navíc tou nejjednoduší formou angličtiny.

I kvůli němu se snažím trénovat.Slovník vážně pomáhá.Občas,když se sama nudím,chodím po domě a hledám si v knize názvy věcí,jež kolem sebe vidí.Lampa mi nedělá vůbec žádný problém a postel také ne,avšak takové armchair  jsem si hledala několikrát,než jsem si ho konečně zapamtovala.

Začali jsem toto cvičení provádět i s Jamiem.Občas spolu chodíme po domě zahradě nebo u něj doma(domy zde se od sebe  příliš neliší,snad jen výzdobou a barvou nábytku a tím,že Jamie má asi tak dvakrát větší pokoj než já) a on ukazuje,já vyhledávám.Jindy si nějaké slovíčko najdeme ve slovníku a já ho říkám anglicky,on se pokouší pronést ho česky,přičemž soutěžíme,kdo ho řekne líp.Obvykle ale dostaneme bod oba,protože se nemůžeme shodnout na tom,kdo by se měl stát vítězem.

Dnes je prvního září a já jdu do britské školy.Doufala jsem,že se tomu nějak vyhnu,avšak zákon zřejmě nařizuje že všechny děti musí chodit do školy,ačkoliv nepocházejí z Anglie.

Pochopila jsem,že půjdu do třídy k mladším dětem.Samozřejmě jsem to mohla čekat,ale mrzí mne,že nemůžu chodit s Jamiem alespoň do jedné školy.On však navštěvuje střední školu,takže to nepřipadá do úvahy.

Právě stojím před zrcadlem ve zbrusu novém stejnokroji,čili plizované modré sukni,bílé haleně a kabátu s erbem školy.Nevypadá tak zle.

Měla bych být nervózní?Pravděpodobně.Ale já jsem myšlenkami úplně někde jinde.Sára dnes odjíždí do Británie.Jsem napjatá.Nyní existuje šance setkat se.Nemyslete si,že jsem tak bláhová,abych doufala v pouhou náhodu,ale přece by se to dalo nějak domluvit.Kdyby byla vůle...
,,Miriam,it's time!"volá paní Cliffortdová.Už jsem se dozvěděla,že time znamená čas.A také vím,jak se to píše.Další přednost slovníku.
Ten mám již bezpečně uložený ve školní kožené brašně.
Společně vycházíme z domu na ulici ve stejnou chvíli,kdy zaskřípe sousední branka.
Jamie si taky oblékl uniformu.Má na sobě červený svetr a dlouhé,nažehlené šedé kalhoty a černé nalešťené boty.
,,Dobré ráno,"zdraví vesele.Oplácíme mu stejnou mincí.
Chvilku jdeme stejným směrem a já s Jamiem vedeme jednoduchý hovor,poté však chlapec odbočuje do vedlejší ulice.

Celou cestu toho moc nenamluvím.Paní Cliffordová se mne snaží ukonejšit,poznám to na tónu jejího hlasu.Přes její upřímnou snahu se jí to ale nedaří.Nechápu,jak jsem mohla necítit stres tam doma před zrcadlem.Hlava mi div neexploduje,jak se v ní dere o pozornost myšlenky na Sářin odjezd do Británie a můj první školní den v Anglii.

Náhle zaslechnu zvuk,jenž podezřele připomíná...

Křik dětí.Musíme být blizoučko.Propánakrále,já to nepřežiju.Připadám si mnohem,mnohem,mnohem hůře než v můj opravdový první školní den v sedmi letech.Jenže tehdy bylo všechno jinak.Šla jsem do třídy se stejně starými dětmi jako já(no dobře,patřila jsem k těm nejstarším,ale přeci jenom mezi námi nebyly nějaké dramatické věkové rozdíly), se Sárou,která již ve škole byla(malé tajemství:Sára musela opakovat první ročník,protože měla zlou učitelku) a vůbec,vždy jsem se po školním dni,ať už výborném,nebo příšerném,vrátila domů.Tohle bude můj první školní den,kdy se po skončení výuky nevrátím domů na oběd.

Již vidím dvoupatrovou cihlovou školní budovu obehnanou plotem.Lze též spatřit rozlehlou zahradu a školní hřiště.Páni,to jsme v Československu neměli.Tím samozřejmě neříkám,že u nás se nacházejí horší školy.