Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XIII. Dívka bez domova

Pár minut trvá, než všechny děti odejdou od oken a usadí se. Za okny se míhají ne zrovna výstavní pražská předměstí a dělnické čtvrti. 

Odvracím pohled od okna, abych si prohlédla své spolucestující. Po mé levici u uličky sedí moje sestra. U okna, po mojí pravé ruce, je asi osmiletý chlapec s ulíznutými pískovými vlasy a velkými kulatými brýlemi. Pihovatý nos má zabořený ve velké knize o dinosaurech, patrně encyklopedii a tváří se velice zaujatě. Štěstí pro něj, že tady sedím já, a ne Beka, neboť ta by ho ihned začala popichovat. 

Oproti klukovi s encyklopedií se v cestovní kabele přehrabuje malá dívenka, snad pětiletá. Ze všeho nejvíc připomíná andělíčka. Plavé vlasy se jí vlní kolem buclatého, růžolícího obličeje             v záviděníhodných loknách. Má krásně zakřivené, světlé obočí, půvabné dlouhé řasy a plné rty. Jednoho dne z ní bude mimořádně přitažlivá dívka. Nyní si však na kolenou houpe velkou pannu, podobnou těm, s nimiž jsme si hrávaly u Sáry a nápadníci jsou jí patrně úplně ukradení.

Jejímu sousedovi nemůže být více než tři roky. Začínám si ve svých necelých dvanácti letech doopravdy připadat stará. Nevypadá to, že by u klučíka doma zrovna tapetovali penězi zdi. Malý, hubený, nečesaný a v pytlovitých, zašedlých šatech vyjukaně civí na panenku na klíně té andělské holčičky, jako by takovou v životě nespatřil. Rozdíl mezi těmi dvěma bije do očí. Ona, bohatá, rozmazlovaná dcerunka některého zámožného podnikatele v letních květovaných šatečkách, on, otrhánek, původem nejspíš z dělnické čtvrti. A přesto osud chtěl, aby dnes seděli ve stejném vlaku, ve stejném kupé, dokonce vedle sebe. 

Posledním cestujícím v tomto kupé není nikdo jiný než ušatý kluk s podivně šišatou hlavou a zářivě zelenýma očima, podobně starý jako má sestra. Hledí do neznáma a pobrukuje si jakousi písničku, již přes rachot kolejí neslyším. 

„Co si zpíváš?" osloví toho chlapce Rebeka. 

„To tě nemusí zajímat," protáhne neznámý, ale v očích mu při tom tančí čtverácké jiskřičky.

„Nezajímá mě to," odsekne Beka,„jenom vypadáš jako blázen, když jen tak otevíráš pusu a já nevim, co říkáš."

„Ále, jasně, že tě to zajímá," zašklebí se samolibě kluk. 

„Tak jdi k šípku!" 

Uličník se pobaveně usmívá.

„Jak se jmenuješ?" vyštěkne popuzeně má sestřička.

„Seš zvědavá," konstatuje hoch. 

„Jo, jsem," odpinkne ho Rebeka, zničehonic měníce taktiku.

„Řekněme, že se jmenuju Otto," představí se.

„Já jsem Rebeka."

„Na to se tě nikdo neptal."

„Seš děsnej protiva, víš o tom?!"

„Jo," rozvalí se na sedadle Otto. Je jasné, že má navrch, a Rebeku to nevýslovně rozčiluje. V našich hádkách zpravidla vyhrává ona, pokud nesáhnu po „nespravedlivém a zbabělém" argumentu, totiž že já jsem starší.

„Ta vedle je tvoje sestra?" všimne si mne.

„Možná," odvětí neurčitě Beka. 

„Takže jo." 

Rebeka jen pokrčí rameny. „Zeptej se jí, když to chceš vědět."

„Ale já vím všecko, co jsem chtěl vědět. Proč si myslíš, že bych se měl zajímat o tvou sousedku?"