Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola IV. Bat Micva

„Miriam, vstávej," šeptá čísi hlas.
Zabručím. Chci spát. Pod tou peřinou je tak příjemné teplo a já jsem tak hezky rozespalá.
„Miriam! Přece nechceš na Sářinu Bat micva vypadat jako strašák do zelí. No tak, vstávej,"naléhá máma.
Ospale zamrkám. Dnes je Sářina Bat micva! Úplně jsem na to zapomněla. Žádné překvapení. Sára se mnou vydržela nepromluvit celé týdny. To však neznamená, že by se z ní stala nějaká samotářka. Vlastně si s ní ani nemohu promluvit mezi čtyřma očima, protože ji všude, i na záchody, doprovází štěbetajících pseudokamarádek.
Šourám se do jídelny. Snídani dnes máme chudou, neboť na Sářině oslavě, kam jsme rovněž pozváni, bude spoustu jídla, jak zvyky velí.

„Musím jít i já, mami?" ptá se Rebeka s poněkud provinilým výrazem.
„A proč bys neměla? Je to nejlepší kamarádka tvojí sestry a navíc tě taky pozvali. Bylo by krajně neslušné neúčastnit se bez přijatelné omluvy,"spraží ji matka.
Sestra si něco nespokojeně zamumlá pod vousy.
„Copak jsi říkala?" nadzvedne tázavě obočí máma.
„Nic, nic," upokojí ji spěšně Beka.
Ani nedojím chléb, a už pospíchám do koupelny, než se tam stihne usadit matka nebo Rebeka. Maminčinu zkrášlování zabírá mnoho času a Rebeka je zase schopná, obzvláště pokud je rozladěná, ráchat se celou věcnost v malé pocínované vaně.
Malá vana má jednu nespornou výhodu: není taková námaha naplnit ji. Pět šest plných věder a je to. Vlasy si opláchnu jediným kbelem vody a důkladně vyždímám, aby co nejrychleji uslchly.
„Miriam, drahoušku, něco jsem pro tebe našla!" zaslechnu z rodičovské ložnice mámin hlas.
S hlavou ovázanou nezdařeným pokusem o turban z ručníku, oděná pouze v jemném květovaném župánku, jdu nahlédnout dovnitř.
Ložnice rodičů platí za nejhezčí a nejzachovalejší místnost v našem bytě.
Strop je bohatě zdoben orientálně působícími ornamenty a visí z něj malý křišťálový lustr, menší verze svítidla v salonu. Pod ním se rozkládá masivní, velice pohodlná postel pro dva s umně vyřezávanými nohami a čelem.
Z každé strany postele stojí noční stolek, jejž zaplňuje z velké části červená lampička s rákosovým stínidlem malovaným japonskými motivy, ladnými gejšami a udatnými bojovníky samuraji. Ty dostali rodiče jako svatební dar od jistého zcestovalého přítele.
Smutné je, že jeho pohřeb je prvním pohřbem, kterého jsem se zúčastnila. Ani netuším, na co zemřel. Tenkrát jsem byla ještě malé dítě, nemohla jsem být starší než šest let.
Naproti posteli stojí skříň a pradelník z tmavého dřeva, a u něj zrovna klečí maminka a probírá se svou šperkovnicí.
„Myslela jsem, že by se ti tohle mohlo líbit,"poznamená a podává mi malý stříbrný předmět.
Jedná se o zajímavou brož ve tvaru stříbrného motýla vykládanou modrými kameny. Zda jsou to opravdové vzácné kameny, byť broušené, či pouze barevné sklo, to netuším. Jistě ovšem vím jedno: v životě jsem v rukou nedržela nic tak nádherného. Opatrně, jakoby celý motýl byl skleněný, přejíždím po záhybech křídel, místy tenkých jako struna houslí. Něžnými doteky nehtů zkoumám podrobné rytiny, oči a tykadla. Bříšky prstů hladím hladký povrch kamínků. Jak stará může tato brož být, pokud je tak dokonale zachovalá? Máma si nový šperk nekoupila, ani nepamatuji.
„Nosila jsem ji jako dívka, možná v patnácti letech,"vzpomíná matka,„ ale od té doby ležela na dně krabice a já ji jen pro dobrý pocit občas vyleštila."
Přikládám si brožku na hruď, jen zkusmo, jak s ní budu asi vypadat, jenomže maminka zavrtí hlavou.
„To není brož na oblečení, ačkoliv by se tak jistě dala použít. Dává se do vlasů,"vysvětluje.
„Ale jak tam bude držet?"divím se a ozdůbku si zamračeně měřím.
„Napadlo mě, že bych ti z vlasů spletla dva copy a spojila je do tvaru písmene V. Tam by se ta brož dala docela šikovně upevnit."
„Nemám na to trochu málo vlasů?"znejistím a nedůvěřivě si promnu pár konečků.
„Nemáš jiné vlasy než já. Půjde to snadno,"mávne rukou máma.
„Ty jsi skvělá,"vyhrknu a vrhnu se jí okolo krku, k příjemnému mateřské u teplu, k srdci plnému lásky.
„No, no, no,"kroutí matka hlavou, přesto se však potěšeně usmívá,„teď se utíkej obléci, ať ti to stihnu učesat. Šup!"
Zanedlouho si již natahuji prostý, nicméně elegantní černý šat ze splývavého hedvábí a lodičky s opravdovým podpatkem s pásky.
Usměji se na sebe do zrcadla. Vypadám mnohem dospěleji než obvykle, určitě nejméně na čtrnáct roků.
Vlasy si rozčešu tak, aby splývaly dolů jako hroský vodopád. Máma mi pak několi praménů splétá vzadu na šíji do tvaru písmene V, přesně jak slibovala. Nepatrně mne zatahá, jak mi do nich vetkne ozdůbku.