Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XI. Naposledy?

„Tak, Miriam, můžeš tam naskládat halenky, šaty dáme navrch, ať  se příliš nepomačkají," prohlásí máma. 

„Rebeko, ukaž, skládáš je úplně špatně, takhle budou za chvíli vypadat jako tvoje sešity na konci školního roku!" povzdechne si, když vidí výsledek sestřina snažení.

„Ne, já to udělám sama!" brání se Beka a ochranitelsky si stoupne před svůj zbrusu nový kufr. Koupili jsme ho společně s několika bílými blůzami a tmavými střevíci s pevnou podrážkou v obchodním domě. Já a Rebeka jsme vždy vozily svoje věci v jednom kufru, ale tentokrát to nejde, protože nejdeme na stejné místo. Poprvé, co moje paměť sahá, budu bydlet bez svých sourozenců. Jako jedináček, jelikož pan a paní Cliffordovi, lidé, u nichž budu v Anglii bydlet, žádné děti nemají.

„Beko, nech mě, ať ti to ukážu, nemůžeš tam přijet s takhle pomačkaným oblečením," zlobí se maminka, sestru odstrčí a celý obsah kufru začne rovnat nanovo. 

„Jen ji nech, ať se to naučí, tam to za ni nikdo dělat nebude," ozve se náhle z kuchyně táta, pověřený péčí o naše cestovní doklady. „A myslím, že by ses měla jít podívat na to kuře, jinak se připálí."

„Já se z toho snad zblázním," uleví si matka a vyběhne z místnosti, aby zachránila večeři. Pomalu složím do kufru i prádlo a sukně. Do nosu mne udeří lákavá vůně pečeného kuřete s bylinkami.

A o pár minut později nás maminčin hlas volá ke stolu: „Děvčata, večeře je hotová!"

Dnes večer vytáhla maminka slavnostní ubrus s jemným květinovým vzorem a skleničky s elegantními nožičkami, co patřívaly pratetě Miriam. Na talířích z míšeňského porcelánu už čekají vydatné porce dozlatova pečeného kuřecího a brambor pečených ve slupce. Davídek v dětské židličce se nedočkavě zavrtí.

„Nechte si chutnat," popřeje nám máma a nabere na malou lžičku trochu masa a brambor. 

„Miriam, napadlo mne, jestli by sis nechtěla s sebou vzít i nějaké české knížky," přeruší táta ticho doprovázené pouze cinkáním příboru.

„To bych moc ráda," odvětím.

Po krátké odmlce se do konverzace vloží matka.

„U tebe to vypadá celkem dobře, Mir, už si můžeš sbalit i ty šaty. Jedny si nech na zítřek. Víš, ve kterých pojedeš?"

Pokrčím rameny. „Asi ty bílé s modrými puntíky, jsou nejpříjemnější."

Maminka s úsměvem přikývne:„Myslela jsem si to."

Poté se obrátí k Rebece:„Pokud si nepřeješ, abych ti pomohla, budeš si muset trochu pospíšit, ráno velmi brzy vstáváme, proto musíte jít dřív do postele."

Beka jenom cosi zamručí a pro jistotu si vloží do úst pořádný kus masa, aby se vyhnula odpovědi.

Po večeři, když i táta konečně složí příbor, se maminka znovu pousměje:„A protože dnešní večer je tak trochu...mimořádný, rozhodli jsme se s tátou nachystat vám malé překvapení."

A položí na stůl stříbrný podnos, na němž trůní krásný čokoládový dort. Ani se nemusím ptát, abych věděla, že je z Myšáka. Mají ho tam vždy, když přijdeme. Nikdy jsem ho ovšem neměla. 

„Proč bychom kupovali tak velký a drahý dort, když jsme jenom čtyři a mají tady spoustu jiných dobrých koláčů. Navíc jíst tolik čokolády není zdravé,"kroutili hlavou rodiče, když jsme o něj jako malé žebraly.