Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXXIII.Neveselé svátky

To,co se událo po Harrietině příjezdu do McHaddon valley,byl jen slabý začátek.Ukázalo se,že vyjít s ní rozhodně nebude snadné.Ne,nejsem nikterak hádavý a protivný člověk.Jenomře to má háček.ONA je přesně výše jmenovaný typ člověka.

Ji hádání prostě doopravdy baví.Roztržky jsou u nás v pokojíku na dennením pořádku.

,,Proč zase civíš do tý knížky?"houkne Harriet.

,,Myslím,že odpověď znáš,"odvětím studeně.

,,Vypadáš,ehm,ehm,legračně,"rýpe ona.

,,Vážně?"

,,Jo.Pojď dělat něco normálního,"vybízí mne moje spolubydlící.

,,Tohle je naprosto normální,díky za nabídku,"odpovídám co možná nejchladněji.

,,Půjdeš dělat něco normálního!"osopí se na mne plavovláska.

,,A proč bych měla?"dotazuji se.

,,Protože já CHCI!"ječí.

,,To je mi jedno,co ty chceš,já bych taky spoustu věcí chtěla.Také bych se chtěla vrátit domů a válka kvůli tomu neskončí,"bráním se.

,,Ty jsi tak zlá!Cliffordovi ti dávají všecko,a ty si toho nevážíš!"chroptí.

,,Zadrž!Ničemu nerozumíš.Zkus si někdy přijet do úplně cizí země,kde nikho neznáš!Na míle vzdálená od rodičů!"prohlásím teď již zvýšeným hlasem.Možná nejsem hádavá,jenže tady končí všechno.I má trpělivost.

,,Jsi jako malé,hloupé děcko,"sykne Harriet.

Nadechuji se,abych jí pěkně od plic řekla,kdo je tu malé,hloupé děcko,avšak v tu ránu se s jemným zavrznutím oetvírají dveře,v nichž stojí Klára.

,,Zdravím,Kláro,"zvolám srdečně.Harriet se mračí,samozřejmě nám nerozumí.

,,Ahoj Miriam.Mohly byste laskavě přestat řvát.Paní Tregonwellová chce spát pro krásu,"napomíná nás.Bohužel anglicky.

Harriet si okamžitě přispíší se žalováním.Brebentí tak rychle,že nezachytím ani slovo.

Netuším,jestli je na tom Klára obdobně nebo co,jelikož jen potřese hlavou a vykročí na chodbu,aniž by cokoliv opáčila.

,,To je nefér!Protože jste z tý samý,blbý země,tak tě chrání.Jen proto,že se neumíš naučit anglicky,se k tobě všichni musí chovat hezky.Měla jsi tam zůstat,"vmete mi do tváře.

Neházej po ní nic.O-na-ti-za-to-ne-sto-jí!

,,Život není fér,"poučím ji břitce. O tom vím já svoje,ovšem Harriet o tom zjevně nemá ani páru.

,,Jo,není.Protože jsou lidé jako ty,kteří někam přijdou a nic nedělaj a my se o ně musíme starat,protože jsou prý chudáci,jim se ale ve skutečnosti jen nechce dělat,jasný,"brble.

,,Mluvíš z cesty,"upozorňuji ji.Plácá nesmysly,tak to je.Nesmís ji brát vážně.Potřebuje si připadat zajímavá.

Harriet sprostě kleje a raději opouští místnost.

Nádech.Výdech.Nádech.Výdech.Nádech.Výdech.

Snažím se mít lidi ráda.Odpustěte mi to,jenže takovu pitomou,zaujatou kačenu musím jenom nesnášet.

Naštestí se však hádáme pouze ráno nebo večer,neboť jinak se Harriet obyčejně vytrácí do vesnice užívat si zimní radovánky.Na takovou malilinkatou vesničku,sotva pár domků,je tu opravdu mnoho dětí.Řekla bych,že tu dokonce provozují sirotčinec,protože všechny děti se večer vraecjí do jednoho většího zděného stavení.