Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 17.Londýn

Probouzím se.Pohlédnu ven z okna.Ještě je šero,což znamená,že bude za chvíli svítat nebo je těsně po rozbřesku a je zataženo.

Zakručí mi v břiše.Jsem hladová jako smečka vlků a zároveň ospalá,protože jsem včera nemohla usnout a v noci jsem se několikrát vzbudila.Nemám ráda tmu a ticho.

Nikdy jsem sama nespala v pokoji,pokud nepočítáme stan na letním táboře na Šumavě.

Byla jsem tam se Sárou asi v šesti,sedmi letech.A od té doby mám hrůzu z toho být sama v noci venku.

Vlastně je to docela legrační historka,avšak já se tehdy vyděsila k smrti.Nezapomínejte,bylo mi teprve šest.

Byla noc.Spala jsem se Sárou ve stanu.No,vlastně jsme nespaly,ačkoli jsme byly malé a bylo už hodně dlouho po večerce.Místo toho jsme si povídaly.Už ani nevím o čem.Vtom jsme zaslechly šramot.Zmkly jsme a poslouchaly,vyděšené na smrt.

Náhle jsme přes stanovou plachtu uviděly mihotající se světélko.Zatajily jsme dech.Tehdy jsem ještě stoprocentně věřila na všechny nestvůry a strašidla.Moje obrazotvornost začala pracovat na plné obrátky a produkovala hrůzné představy smrtek s kosami a zakrvácenými,pomstychtivými rytíři.

A pak někdo prostrčil vchodem do přístřešku ruku.Bílou ruku s dlouhými prsty.Dloubla mě do tváře.Byla ledová.

Něčí hlas zašeptal:,,Už si pro vás jdeme."

A potom ďábelské chechtání.Krve by se ve mě nedořezal.Potom jsem otevřela pusu a téměř současně se Sárou jsem začala ječet.Ale jak!

Nevím, k čemu bych to přirovnala.Sára vystartovala a já za ní.

V té hrůze jsme se nějak zamotaly,párkrát jsem zakopla o kolík a strčila do Sáry,načež se celý stan svalil.Řvaly jsem ještě víc a zoufale se snažily vymotat z plachtoviny a kolíků.

Když nás vedoucí vysvobodily,zjistily jsme,že ty krvelačné příšery,o kterých jsme vedoucím vykládaly,bylo ve skutečnosti několik starších,zhruba čtrnáctiletých táborníků.Bílá ruka byla ruka jedné pobledlé dívky,ještě přikrášlená nějakou barvou.

Okolo nás byl celý tábor.Starší se smáli,mladší byli celkem vystrašení.

Trvalo asi hodinu,než se podařilo zahnat zvědavce do postelí,vynadat provinilcům a slíbit jim,že si to zítra odskáčou,ukonejšit nás a postavit náš stan(co nejblíž tomu vedoucích).

Od té doby nemám ráda tmu a hrobové ticho v kombinaci.Neebojím se strašidel,samo sebou,jenom se obávám zločincům a jiným nekalým živlům,co ani nepatří do normální společnosti.Dnes se člověk vážně musí bát!!!

Jdu ke skříni a otevírám ji.Copak si na dnešek vezmeme na sebe?

Nakonec si oblékám tmavě modrou sukni po kolena a bílou halenku s trochu nafouklými rukávy.Rebeka nenávidí balonové rukávy.Tvrdí,že to je vážně holčičkovské.

Hřebenem si letmo pročísnu vlasy.Pohlédnu ven z okna na klidnou ulici.Nějaký starý pán naproti natírá zahradní lavičku.

Otočím se.Mám si vyčistit zuby po nebo před jídlem?

Nejspíš před,jinak,jak se znám,to budu odkládat a vůbec si je nevyčistím.A o návštěvu zubaře věru nemám zájem.

Rychle vykročím na chodbu,když vtom si to uvědomím.Je brzo ráno.Cliffordovi dost možná ještě spí.Co je dneska za den?Odjeli jsme v pondělí.Dneska by tedy měl pátek.Dva a kousek dní ve vlaku a jedna noc tady.