Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XVIII.Ten kluk odvedle

V životě se v jednom kuse uplatňuje zákon schválnosti.Tak třeba cestou ke Cliffordovým jsem si usmyslela,že jakmile si zuju boty,poběžím do svého pokoje a napíšu šíleně dlouhý dopis rodičům.Dokonalý,jednoduchý plán.Aspoň takhle jsem si to představovala.

Skutečnost:Když jsme přišly domů,zula jsem si boty a chtěla jít nahoru,ale paní domu mě zadržela.,,Miriam,"zavolala.

Co následovalo?ANO,lekce angličtiny.Takže teď už tu dobré tři čtvrtě hodiny sedím a učím se barvy.

Přede mnou leží rozložené pastelky všech možných barev.,,Blue,"poučuje mne paní Cliffordová a dřží mi před nosem modrou.,,Blů,"opakuji svou lámanou angličtinou.

Barvy se mi v angličtině moc nelíbí,protože hodně připomínají němčinu.Strašně ráda proto hledám každou odlišující podrobnost.,,Red,"praví paní Cliffordová klidně.,,Ret,"já na to.

Po hodině neustálého tréninku mám jazyk suchý jako smirkový papír a když polknu,tak mě bolí  v krku.Má náhradní maminka se naštěstí už za á také unavila nebo za bé má nějakou práci.Případně a nejpravděpodobněji obojí.

Já vím.Tohle zní velice nevděčně.Samo sebou je od Cliffordových hrozně hezké,že si mě k sobě jen tak vzali a ještě mě tady vodí po Londnýně a učí anglicky a navíc se chovají neobyčejně laskavě,jistěže jsem jim za to strašně vděčná,jenže si rovněž potřebuji udělat pár svých věcí.

Sprintuji po schodech do svého pokojíčku.Tam okamžitě vytahuji dopisní papír,který jsem si sbalila doma a tužku,již jsem našla v jedné zásuvce stolu.

Mám takový příšerný zlozvyk,a sice že náruživě okusuji tužky a pera.A jako na potvoru nejvíc u psaní slohů,básniček a dopisů.

Jak je mám oslovit?Již hodně dlouho jsem psaní nezplodila.Naposledy asi v desíti.Vlastně ani nevím,co to bylo,zřejmě nějaká dětinská zpráva druhu:Milá mami a tati,mám se moc dobře,doufám,že se vám daří,líbá Miriam.Tak je oslovit,aby to neznělo infantilně.

Po zhruba pěti minutách ocucávání tužky píšu: Milá maminko a milý táto,

Nezní to sice příliš vyspěle,avšak milí rodičové by vypadalo divně a jiná oslovení mi připadají taková neosobní a chladná.Nechám to tak a basta!

Zase chvíli koušu do dřeva jako jakýsi přerostlý bobr,než  se nade mnou slituje paní Múza.Po několika minutách vyplněných škrábáním tužky,vzdálenými zvuky z kuchyně a mým dechem je na světě tento dopis:

Milá maminko a milý táto,

Doufám,že se vám daří.Já se mám docela dobře,avšak hrozně moc mi chybíte.Londýn se mi líbí,je mnohem rušnější a asi i větší než Praha,ale Praha je krásnější.A stoprocentně ne tolik šílená.Představte si,že tady jezdí dvoupatrové autobusy.A taky vlaky v podzemí a černé taxi s takovými legračními kopulovitými střechami.

Bydlím u postarších manželů jménem  Klifordovi(nevím,jak se o správně píše).Žijí v pěkném cihlovém domku se zahradou a jsou nesmírně laskaví.Dokonce tu mám vlastní pokojík,ve kterém spím docela sama.To ticho v noci mě trošku děsí,ale počítám,že si zvyknu.Jaká to pak bude změna,až se vrátíme domů a budu si muset zvykat opět sdílet pokoj s Davídkem a Bekou.Ale ráda si zase zvyknu.

Vlastně to tu má jen pár chyb.Nejhorší je,že tu nejste vy a babička a všichni ostatní.Druhá,že nikomu nerozumím.Paní Cliffordová mne sice obětavě učí angličtině,jenže po druhém dni v Británii nelze čekat,že budu mluvit jako rodilý mluvčí.Přestože to je přirozené,mrzí mě to.Zároveň to znamená neustálý boj o každou maličkost.Ale nebojte se,já to zvládnu.