Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXIX.Nemocniční nebe

Otevírám oči.Všude kolem mne je bílo.Bílý strop.Bílá postel.Bílé stěny.

Asi jsem mrtvá.Musím být,protože kde jinde by se vzalo tolik běloby?Zavrtím se a zakašlu.Já nevěděla,že v nebi se kašle.

Ale proč tu nikdo není?Upřímně,posmrtný život jsem si představovala trochu jinak.Stejně tomu pořád nevěřím!Takové vzrušení!Já!V nebi!

Vtom ucítím prudkou bolest v lokti.Praštila jsem se o něco tvrdého.To je podezřelé.

Zkouším se štípnout.Au.Pomalu to všechno zapadá do sebe.

Nejsem v nebi.A žiju.Žiju!!!

Mrkám.Vidění se mi konečně zaostří a já hned vím,že ležím v nemocnici.V anglické nemocnici,kde skoro nerozumím.Výborně.

Nemohu si vzpomenout,jak jsem se sem dostala a proč jsem tady.Další prudký záchvat kašle.Možná kvůli tomu?

Slyším kroky o zlomek okažiku dřív,než se obejví ženská postava.Zdravotní sestra,to poznám už podle bílé zástěry a nezaměnitelnému klapání zdravotnických botek.

,,Vše v pořádku?"ptá se energicky.Poté mi měří teplotu a údaj pečlivě zapisuje do poznámkového bloku.

,,Kde to jsem?"odvažuji se dotázat.

,,Brighton hospital..."odpovídá sestra drmolivě,takže mi zbytek odpovědi uniká.

,,Sněz to,"vyzve mne a podává mi jakési bílé tabletky.Poslechnu.Jsou odporně hořké a mají divnou konzistenci.Ještěže dostávám ihned vodu na zapití.Poté klesnu zpět do polštářů.Asi patnáct minutek se snžím usnout,ale nedař se mi to.Doufám,že ty léky něco udělají s tím kašlem a píchání na prsou a bolestmi hlavy.

Celou místností se nese kýchání a občasné mumlání či hihňání.Čas plyne.Klimábám,přehazuji se a hlavně se příšerně nudím.

Už je hodně po poledni,když se dveře otevírají a tentokrát neslyším jenom kroky tlumené nemocničními pantoflemi,ale i normální boty s tvrdou podrážkou.Slyším naléhavé šeptání a skřípot kovových postelí,jak se všechny děti otáčejí.Asi návštěva.Ačkoli jich sem chodí poměrně dost,všichni vždy hrozně závidí.Každý by chtěl,aby to byli jeho rodiče.Škoda,že ti mí tady nejsou.

,,Miriam!"

Pár metrů od mého lůžka stojí pan a paní Cliffordovi.Tedy,paní Cliffordová tam spíš před chvílí stála.Teď už sedí na okraji mojí postele a objímá mne.

Sestřička něco mírně namítá,avšak moje anglická maminka to ignoruje.Pochybuji,že vůbec ví,že sestra cosi říkala.

,,Jak se cítíš?"dotazuje se přidušeně madam.

,,Jsem v pořádku,"informuji ji klidně,načež propadám záchvatu kašle.Není nejpřesvědčivější.

,,Přinesla jsem ti tohle,"ozřejmí a ukazuje mi nemalou tašku z níž vyčuhují rohy slovníku.Vsadím se,že jsou tam i další knihy,i když bych si klidně prohlížela i slovník,jen abych se tak příšerně nenudila.

,,Děkuji,"šeptám s úsměvem.

Další asi půl hodiny si jen tak povídáme.Pan Clifford se moc nezapojuje,hlavně se usmívá,kýve a poslouchá.

Potom je sestřička celkem nekompromisně vyhání.

,,Přijdeme zítra,"slibuje můj adoptivní táta.

A poté mne napadá ještě jedna otázka.Doslova mě pálí na jazyku,a přestože se velmi bojím odpovědi,tak se na musím zeptat.Jinak nejspíš puknu.

,,Budu se muset vrátit k té paní na vesnici?" táži se tlumeným,pisklavým hláskem.

Prosím,prosím,prosím....

,,Ne,samozřejmě že ne.Pojedeš zpátky do Londýna,"opáčí rezolutně paní C.

Jupí!

Po tváři se mi zvolna rozlévá úsměv a jakoby se usmálo celé moje tělo a mysl a duše a co vtom ještě do háje je.

Klesám do svých polštářů a pokrývek a nechávám se pohltit tím nemocničním nebem.

Toto je malinko kratší kapitola než obvykle,ale já jsem zastáncem toho,že semá psát tolik,na kolik se cítíte a já si myslím,že tohle nebudu zbytečně protahovat.Taky se musím omluvit těm,kteří již zápal plic prodělali)a těch mi je moc líto a doufám,že už je jim dobře) za jakékoli nepřesnosti ohledně této nemoci.Něco málo jsem si nastudovala na netu a z knih,ale samozřejmě se těžko popisují věci,které člověk nezažil.Já osobně třeba nikdy nebyla v nemocnici nadelší dobu(a pro právníky:PORODNICE SE NEPOČÍTÁ).Prosím komentujte,votujte a hlavně čtěte a mějte se nádherně!

Vaše vděčná,

Fantasyever(jež se snaží zkloubit relax na horách s počítáním obsahů)