Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 30.Předvánoční nákupy

Poslední paprsky říjnového sluníčka se schovaly za mraky a nastoupil tamvý,pošmourný a zamračený listopad.Ideální pro můj stav,kdy musím celé dny ležet v posteli.Za okny bubnuje déšť,já se válím ve vyhřátém pelechu,louskám podruhé Pýchu a předsudek a mám potichu puštěnou Billie Holiday.Takhle nějak to vypadá následující dva týdny.Ten zápal byl evidentně docela ošklivý.

Na konci listopadu mě však i místní lékařka označí za zdravou a tak si jedno uplakané ráno zase vykračuji do školy.Na konec ulice kráčím s Olivií.Kluci se ještě nevrátili.

Jamie mi opravdu chybí.Ani návrat z toho příšerného venkova není tak hvězdný,jak jsem si vysnila.Jasně,Cliffordovi nemají chybu a je tu dokonce i Liv,v což jsem málem nemohla doufat.Jenže mi prostě chybí jeho úsměv.Jeho hlas.Jeho...všechno.Zkrátka mi chybí celý on.

,,Tak zatím ahoj,"loučí se Olivia.

,,A-ahoj,"vyhrknu pohotově,jelikož jsem byla vytržena ze zamyšlení a tudíž nepřipravena.

Ve škole fungují pouze malé třídy.První a druhé ročníky jsou sloučeny,stejně jako třetí a čtvrté.A to nám bohatě stačí dvě učebny.Pro celou školu.Respektive to,co z ní zbylo.

Většinou se jedná o děti,které se kvůli nevyhovujícím podmínkám vrátili.Překvapuje mne,že je jich tolik.Myslela jsem,bůhvíjaká nejsem divná a výjimka a kdesi cosi,jenže podle tohoto soudím,že opravdu jediná nejsem.Patřím sice k menšině(a ani to nevím jistě,protože netuším,jak to mají na jiných londýnských školách),ale ta menšina zjevně není nijak malá.

Pošmourný listopad však rychle přeběhl a v tu ránu je tu prosinec,což znamená nejen křesťanské Vánoce,ale i naši Chanuku.Připadá mi smutné,že ji letos budu slavit sama.Obchody ve městě se již pomalu chystají na svátky,zdobí výklady a vystavují zbrusu nové sortimenty.Člověk by málem zapomněl,že jsme ve válce.Moc válečných novin nemáme.Jen o tom,že Rusové obsadili Finsko.Chudáci Finové!

Ještě před koncem týdne mne však něco dočista vytrhne z chmurných myšlenek,a to dopis.A nemyslím pravidelná psaní od sestry a rodičů,nýbrž od Jesiky.Ta už se nějakou dobu neozvala.

Milá Miriam,

Doufám,že se ti vede dobře.Já se mám přímo skvěle!A hádej co?13.prosince jedeme na výlet a nákupy do Londýna!Myslíš,že bychom se mohly sejít?A třeba bychom spolu mohly oslavit takovou malou Chanuku a koupit vánoční dárky,poněvadž pochybuji,že tvoje rodina slaví Chanuku...

Odepiš prosím co nejrychleji,již se nemůžu dočkat!!!

S pozdravem a přáním všeho nejlepšího,

Jesika 

Srdce mi prudce tloukne radostí.Tak přeci jenom nebudu mít jen maličkou a smutnou Chanuku.Na tváři mi rozkvétá široký úsměv.Nejraději bych začala prozpěvovat Bu-de Chanukááá-bu-de Chanukáá ,ale netoužím,aby si o mých adoptivních rodičích říkali,že vychovávají šílené dítě.

Utíkám nahoru do pokoje,kde vytahuji dopisní papír.Ojediněle se stává,že před psaním nepřemýšlím neohryzuji tužku.Teď mám naprosto jasno,co napíšu.

Dráhá Jesiko,

Doufám,že i Ty se máš dobře a soudě dle Tvého nadšeného dopisu soudím,že nejspíš ano.Díkybohu!

To s těmi nákupy je výborná zpráva!Určitě přijeď a napiš mi,abych se mohla připravit.Vážně se těším.Už jsem se domnívala,že budu mít osamělou Chanuku.