Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Jamieho pohled II.

Pomalu otevírám oči.Vidím trochu rozmazaně.Celý obličej mi pulzuje bolestí,a nejen on.

Nade mnou se sklání Miriam.Vidím vyděšení a upřímnou starost v jejích očích.I tak je strašně hezká.Vždy je strašně hezká.

,,Jsi v pořádku?"dotazuje se.Snažím se kývnout,ale hlavou mi projíždí palčivá bolest a neubráním se bolestnému syknutí.

Po chvilce mi pomáhá posadit se.Bojuji s točením hlavy.I přes její vystrašený výraz z jejích pohybů vyzařuje sebejistota a pocit,že ví,co má dělat.Zatím jsem to byl pořád já,já uměl mluvit,já se tady vyznal,já měl být jejím ochráncem. A nyní jsem to všecko zkazil, nechal ze sebe udělat tlačenku a ještě k tomu jim dovolit sebrat naše příděly cukru. To se Miriamini rodiče zatváří, ani čaj si už neosladí. A je to moje chyba.

„Je to  v pořádku," konejší mne Miriam.
Snažím se opanovat a netřást se, jde to však jen těžce.
,,Hajzlové. Podělaný hajzlové,"prskám.
„Nu, ano,"souhlasí smířlivým hlasem.
Snažím se popadnout dech.,,Já-já...všechno jsem to zkazil. Je mi to tak líto!"soukám ze sebe.

,,Bylo jich moc.Jsi hrozně statečný.Vážně Jamie,"praví Miriam.Můj žaludek předvede ukázkový kotrmelec.Hrozně statečný!A potom dělá něco,co ještě nikdy předtím.Lehce mne objímá.Cítím,že i ona se nepatrně chvěje.Přesto do mně to objetí vlévá alespoň trošičku světla v té zahořklosti. Poté se hrabe v kapse a vytahuje čistý bílý kapesník.Vděčně do něj zabořím krvácející nos.

Po pár promlčených vteřinách se opatrně pokouším vstát.Opírám se o zídku a čekám,až se mi přestanou třást kolena.Zvláště to pravé,kam mně jeden z nich bolestivě kopl.Občas vidím rozostřeně.Svět kolem se divně točí a pohupuje.Zkouším pomalý krok,nohy mi však okamžitě vypovídají službu a ona mi dovoluje se o ni opřít.Sedám si na zídku.Dělá se mi špatně a musím se přemáhat,abych se na místě nepozvracel.

,,Půjdeme?,"ptá se jemně Miriam.Pěvně opětuji její pohled. ,,Ano,"takám.

Dělám jeden toporný krůček za druhým.Miriaminy ruce mi pomáhají držet balanc.Pomalu,podél stěn a zídek,se belháme domů.Miriam jde trpělivě vedle mne a na každém nároží zastavuje,aby mi dopřála nutný odpočinek.Stejně si připadám příšerně.
Naší ulicí se pokouším jít co nejpřirozeněji a s hlavou skloněnou. Sousedé tráví ty vzácně jarní chvíle, kdy zem nebičuje déšť, obvykle péčí o zahradu. Nicméně na oblohu připluly šedočerné bouřkové mraky. Do ulice se nese tlumené brblání obyvatel na londýnské proměnlivé počasí.
Tentokrát jsem za to však rád, neboť sousedé mají méně důvodu setrvávat na zahradě a koukat skrze ploty do ulice. A vidět zmláceného čtrnáctiletého kluka s pěknou dívkou.
„Máš klíče?" chce vědět. V návalu paniky sahám do kapsy, kde ho opravdu cítím...jenomže zlomený vejpůl.
„Sakra. Zlomil se," odtuším a vytáhnu obě části na světlo.
„Odlomila se jen ta kulatá část, třeba to ještě půjde použít," bere si Miriam klíč.
Jemně s ním otáčí a zámek se nakonec s hlasitým cvaknutím otevírá.
„Díky,"říkám s povzdechem a bez moci kráčím k domu.
Klíčům od domu se nějak podařilo zůstat vcelku, a také odemykám dveře bez potíží.
„Jamie, miláčku! Jsi to ty?"doléhá k nám hlas mojí mámy. Ach jo. Tohle jí vážně vysvětlovat nechci.
„Jamie? Jsi to ty?" volá matka. Kroky. Právě schází po schodech a já mám asi čtvrt minuty na to, abych si vymyslel vhodné objasnění.
„Jamie?! Jak to proboha vypadáš?! " děsí se mamka.
Přešlápnu z jedné bolavé nohy na druhou.
„Někdo tě přepadl?" dedukuje máma.
„Přesně tak. Já vám to vysvětlím, Jamie potřebuje odpočinek.Prosím,"vloží se do toho elegantně Miriam.
„To vidím,"přisvědčí moje máma bez dechu.
„Jamie, můžeš si jít lehnout a já ti přinesu čaj a sušenky.Jen mi prosím dej ten příděl cukru," rozhodne máma.
Naštěstí už nelze spatřit moje červenání.
„Oni ho vzali. Ti útočníci. Jamie za to ale nemůže. Popral se s nimi, jenže byli starší a v přesile,"namítá má kamarádka.
„Ach, Jamie..." zalkne se dojetím mamka.
„Já vám to vysvětlím,"opakuje důrazně Miriam. Jako kdyby četla moje myšlenky!
Nerad ji opouštím.
„Ještě za tebou přijdu," ubezpečí mne.
„Nechceš pomoct do těch schodů?" nabízí se matka.
„Ne, děkuju,"odseknu a rázně dupu nahoru. Pravé koleno mám v jednom ohni.
Ve svém pokoji sebou plácnu na postel a hodím přes sebe peřinu, přestože spát nebudu. Ne dokud je tady Miriam.
Chvíli jen tak ležím a zírám do stropu a poslouchám vzdálené hlasy mámy a kamarádky.
Kroky. To jde Miriam. Její kroky jsou mnohem lehčí než chůze mojí mámy.
Další důvod, proč ji mám tak rád.
Miriam vchází do dveří, v rukách veliký podnos s čajem a starými sušenkami. Část matčiny zásoby na horší časy.
„Cítíš se už lépe?" stará se dívka.
„Jo, jde to. Co jsi řekla mámě? Řekla jsi jí i o tom, no, ty víš čem?" chci vědět. Je mi trochu trapně. Pro Miriam navíc musí být strašně nepříjemné o té záležitosti mluvit.
„No, trochu jsem to poupravila. Spíš jsem něco vynechala a držela se jenom toho podstatného," odvětí upjatě.
Nepotřebujeme to rozebírat do podrobností.
Jak se tak dívám na Miriam, srdce mi svírá železná pěst. Pro mě je to pár podlitin, které za pár týdnů zmizí, avšak pro ni to může být celoživotní duševní trauma.
„Hele, nakonec se nic doopravdy nestalo. Nikdy bych nedovolil, aby ti ten grázl něco provedl," povzbuzuju ji. Sám slyším, jak dětinsky to zní.
„Já vím," hlesne Miriam klidně.
Poté jenom dopije svůj šálek čaje a sbírá se k odchodu. Já zavírám oči spokojen s tím, že má kamarádka zatím nevypadala nijak narušeně.

Zdravím a hlásím se s novou, i když kratší kapitolou. Jedná se opět o pohled Jamieho, tentokrát zasazený do kontextu. Tato kapitola byla napsána už dost dávno a je z části inspirována skutečnou událostí😳.
Další střídání pohledů v této knize neplánuji. No, ono už ani není kde, neboť nás čekají už asi jenom tři kapitoly. A malé překvapení.
Své názory i nadále můžete sdílet dole v komentářích a samozřejmě jednoduše kliknout na hvězdičku vpravo. I tenhle jeden váš klik pro mne znamená obrovský posun a motivaci k zlepšování své práce. Rovněž vám chci MOC PODĚKOVAT za votes a komentáře k předešlým častém, opravdu jste mi udělali radost!!!! Jste super publikum!
S přáním všeho nejlepšího,
Fantasyever