Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola VII. Špatné postoje

„Miriam, šla bys natrhat trávu pro králíky? Ach ta moje záda, už to nejni, co to bejvalo, víš," volá babička. Rychle vrátím dopis na své původní místo. Cítím se dost provinile. Tuhle korespondenci tady babička určitě nenechala schválně, když ji rodiče žádali o diskrétnost.
„Ano babičko, už jdu!"
Slezu po tom příšerném žebříku „Kam šla Rebeka?" chci vědět.
„Za některými svými kamarády, děti se jí již nemohou dočkat," odpovídá maminka.
„Chtěla bys také jít Miriam? Pokud chceš, nasbíráme trávu pro králíky s tvou matkou rády samy," nabízí mi babička chvatně.
„To ne, babičko, já ...já to udělám," uklidním ji. Beztak tady nemám za kým jít. Místní děti jsou dost divoké, pořád lítají po lese a křičí, nebo skotačí na plovárně. Nikdy mě, s mou neláskou k běhání a křiku, mezi sebe nepřijaly. Raději sedávám někde na sluníčku ve společnosti románu a vzdušných zámků.
Mám svá „snivá zákoutí", jak tomu s oblibou říká babička. Ploché kameny a odlehlé loučky, kam málokdy kdo zavítá. Ostatní děti dávají přednost zalesněným svahům, co skýtají mnoho příležitostí ke hře. Jen já jsem ta podivná.
S košíkem v ruce kráčím k potoku, zde totiž roste ta nejšťavnatější tráva.
Zrovna se chystám sejít z pěšiny, která se vine dál údolím, když tu koutkem oka zachytím pohyb. Otočím se, ale uhnout nestačím.  Mohutný pes s pískově zbarvenou srstí posetou velkými černými skvrnami mi skočí přímo do klína. Země mi ujíždí pod nohama a já se rozplácnu na trávě jako žába. Pes radostně zaštěká a začne mi olizovat obličej.
„Adolf! Stop!" ozve se z povzdálí vysoký hlásek.
Adolf mi ještě přejede drsným, mokrým jazykem bradu a poté uposlechne příkaz.
Opatrně se zvedám na lokty. Srdce mi divoce buší. Setřu si z tváře psí slinu. To bude maminka nadšená!
„Entschuldigung. Er ist noch ein Welpe*," omlouvá se mi dívka a pomáhá mi na nohy. Důkladněji si ji prohlížím. Může být podobně stará jako já, po zádech jí splývají husté  plavé lokny. Líce má rudé jako rozkvetlá růže a oči modrošedé jako opar nad jezerem. Ona ani pes mi vůbec nejsou povědomí.
„Ty jsi tady nová?" ptám se také německy.
„Ja. Přestěhovali jsme se sem před pár měsíci."
„A jak se jmenuješ?"
„Gertruda, ale rodiče mi říkají Gerta. A co ty?"
„Miriam. Vždy Miriam."
Krátce se zasmějeme.
„A ty tu bydlíš?" vyzvídá Gerta.
„Ne, jsme jen tu na prázdninách u babičky."
„Kde bydlí tvoje babička?"
„Kousek blíž k městu. První dům, který potkáš." Gertruda zachtochtá smíchy.
„Co se děje?"
„Potkáš dům! To přeci nejde," dusí se blondýnka smíchy.
Zčervenám a sklopím oči. Její slova mi zní v uších a opakují se jako z rozbitého gramofonu. To jsem se tedy se svou němčinou předvedla.
„To nic. Já ti rozumím. Odkud vlastně jsi?" slituje se nade mnou konečně.
„Z Prahy," odpovím bezpečnou krátkou odpovědí.
„Ach tak. Tam jsem jednou byla s rodiči. Je to moc pěkné město; Mnohem hezčí než Dortmund, odkud pocházím zas já."
„To je v Německu, že?"
„Na klar! A kde by to podle tebe mělo být?! Ve Francii?" usměje se maličko protivně Gertruda.
„Já nevím, třeba v Rakousku."
„Rakousko! Ale to je už přeci dávno Německo, stejně jako všechno tady. A jako bude za chviličku celý svět,"  mávne rukou Gertruda.
Žaludek se mi zahoupe zlostí. Celý svět Německo! Co je to za pitomost?
„Jak to víš?" dotazuji se chladně.
Podívá se na mne, zjevně zaskočená změnou mého hlasu.
„Vůdce to říkal, a ten má pravdu vždy," pokrčí rameny, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
Hlavou mi probleskne vzpomínka stará několik měsíců. Stojíme na Vaclavském náměstí, uvěznění v moři lidských těl. Na to, že je tu takové množství lidí, je tu nepřirozené ticho. Projíždějí konvoje s vojáky. Ale nejsou to příslušníci naší armády, nýbrž té německé. V jejich čele jede v nablýskaném mercedesu bledý muž. Pod nosem mu visí černý knírek, ulíznutá čupřina vylézá z pod čepice. Jeho oči, malé a ostré jako špendlíky, si prohlížejí shromážděný dav krutým pohledem. Vzpomínám si, jak jsem měla pocit, jako by na mně na okamžik spočinul pohledem, i když to zní jako nesmysl. Proč by se koukal na jakési nedospělé děvče, ničím nezajímavé?
Ale ty jeho oči...ty oči nebyly v pořádku. Tak ledové, tak bezcitné. Děsily mne. Kvůli němu nás rodiče chtějí poslat pryč.
„Já mám z Vůdce trochu strach. Já jen...vždy se tváří velmi přísně," namítám co nejtaktněji.
„Chce pro nás všechny jen to nejlepší, a proto musí být přísný, aby mu jeho velkolepé plány nepřekazili nepřátelé. Víš, Židi, Cikáni, komunisti a podobně."
Klopýtnu. Židé! Ale jak může těch pár set tisíc českých Židů překazit plány Adolfu Hitlerovi a těm milionům, kteří za ním stojí?
„A tobě vadí Židé?" snažím se, aby to vyznělo lakonicky.
„Ach, já Židy přímo nesnáším. Pakáž jedna! Lakomí a sobečtí zazobanci to jsou! To oni můžou za to, jak špatně se Německu vedlo po Velké válce, než nás spasil Vůdce. Lidé umírali hlady, obyčejný chleba stál tři miliony marek. A to způsobili Židi. Zaslouží si umřít jako krysy, všichni do jednoho, jak říká Vůdce."
Její nenávistná slova jsou jako rány bičem. To nemůže být pravda! Proč by Židé chtěli, aby Němci umírali hlady? A jak by mohli Židi udělat, aby chléb stál tři miliony marek. Navíc, hospodářský úpadek zasáhl i Československo. Tehdy jsme horko těžko vyžili i my, a neměli jsme se o moc lépe než naši nežidovští sousedé. V roce nejhlubší krize jsem chodila do první třídy obecné školy a nepamatuji se, že bych někoho v tomhle ohledu převyšovala.
„Ale jak by Židé mohli zavinit, aby chléb stál tolik?" chci vědět.
„Mají mraky peněz ve Švýcarsku. Podvody a špinavými kšefty tehdy mohli řídit všechno. A pro peníze by i zdechli. Je to prostě zvrácená rasa, infekce, která se musí odstranit. "
Vnitřnosti mi ztěžknou, jako bych je měla z olova. V hlavě mi hučí. Nemůžu uvěřit, že Gertruda tohle může říkat. Copak nevidí, copak nechápe, jak je to zcestné? Každému se zdravým rozumem musí být jasné, že celý tenhle postoj je naprosto odporný a hloupý!
„Promiň, ale nejspíše už budu musit jít. Doma na mne čekají," omlouvám se.
„A nechceš třeba zítra přijít k nám? Dobře se s tebou povídá. Mohla bych tě třeba představit mým rodičům!" navrhne. Z té představy mi naskočí husí kůže. Její rodiče musejí Hitlera zbožňovat. Až zjistí, kdo jsem...hrůza pomyslet.
„Já zítra nemohu. Možná jindy," odvětím vyhýbavě,„měj se."
„Zatím Tschüss!"
Utíkám domů jako o závod. Zajímalo by mne, jak se Gertrudě do konce našeho pobytu tady budu nenapádně vyhýbat, aby z toho nic nevyvodila.
*Welpe = štěně