Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola VI. Čtyřlístek pro štěstí

Obyčejně v pátek chodíme do synagogy a hostíme pár známých na večeři, jak velí zvyky. Dnes ale ne. V našem pokoji už se nemůže dočkat cesty jeden veliký lodní kufr. Vinou naší lenosti a handrkování o tom, která tentokrát balí, však zůstává poloprázdný. Jako každý rok i letos odjíždíme za babičkou. Popravdě jsem docela ráda, protože také hrozilo, že by maminka pozvala na večeři Šalmounovi. Sára teď pravděpodobně postává před naší oblíbenou cukrárnou se Saskií, Rút a dalšími spolužačkami a připomíná jim, že nesmí jist jahody. Možná už společně navštívily i náš oblíbený obchod. V krku mi vyroste obří knedlík.
Moje úvahy však přeruší máma.
„Holčičky, vážně byste si měly sbalit, za hodinu musíme vyrazit, abychom si ještě stihli koupit jízdenky."
„Tentokrát má balit Miriam," prohlásí okamžitě Rebeka.
„Hele, nevymýšlej si! Já balila minule, a bůhví jestli ne i předminule!"
„Nene! Přesně si pamatuji, že jsem to dělala já!"
„To sis to v halvince asi trošičku překroutila. Dělej, já jsem starší a ještě k tomu jsem to vážně dělala minule," využívám své věkové převahy. Nespravedlivé? Jistě. Jenže umíte si představit, kolikrát Rebeka zneužila toho, že byla benjamínek rodiny, tedy než přišel David? Jenom jí vracím stejnou mincí.
„To je útisk, tohleto," brble Beka,„a jak mě vlastně chceš přimět to udělat?"
„Takhle." Vrhnu se vpřed a začnu ji lechtat na břiše. Sestra se svalí na postel, svíjí se smíchy jako malé hádě a máchá rukama nebezpečně blízko mému obličeji.
„D-dost! Já to- to ud-udělám!"
Nechám ji. Zaškeredí se na mne, ale přejde ke skříni.
„Výjimečně ti pomohu, ale jenom pro tentokrát."
Lež jak věž. Vždy jí pomáhám. A ona vždy pomáhá mně. Celá ta dohoda...je tu jenom proto, abychom se měly o čem hádat.
Z vedlejšího pokoje se ozve dětský pláč.
„Sakra," odtuší Rebeka.

„Neuměly byste se laskavě sbalit i bez toho povyku? Vzbudily jste Davídka," objeví se ve dveřích máma. Netváří se příliš nadšeně.
„Moc se omlouváme, mami," sklopím pokorně hlavu. Mám chuť připojit nějakou poznámku typu ,Někdo totiž nechtěl dodržet svou část dohody, viď Beko', nakonec se ovšem ovládnu.
„No, tak prosím. Jste už aspoň hotové? Zanedlouho bude oběd a poté odjíždíme," praví máma a nahlédne do zavazadla. „No, skoro jsme," odvětí Beka.
„Tak si pospěšte."

Rebeka  skotačí okolo nás s vozíkem na zavazadla. „Propánakrále, Beko, nemohla bys se chovat trochu přístojněji tvému věku?" žádá máma, jak se blížíme k pokladně.
„Ale maminko, je konec školního roku!" kňučí.
„Neodmlouvej," okřikne ji mírně máma a rty jí zvlní úsměv.
Myslím, že lidé se dnes moc málo usmívají. Od března, co přišli Němci a Československo zaniklo, se dospělí bezstarostně smějí málokdy. Většinou slyším pouze drsný, suchý a neveselý chechot. Chechot, který dřív patřil nevkusným hospodským vtipům se stal odpovědí na všechno.
„Prosím třikrát do Mšena... jeden dospělý, dvě děti a kojenec stár jeden rok," objednává matka lístky.
Vlak odjíždí z nástupiště číslo devět, kde už se tísní mnoho maminek s dětmi školního věku. Všichni vzrušeně hovoří.
„Jů, podívej, ta paní nemá vlasy!" škubne sebou Rebeka a pohodí pravačkou k ženě stojící opodál.
„Rebeko, na lidi se neukazuje!" zděsí se máma. Stařenka si naštěstí Rebečina těžkého společenského přešlapu nevšimla.
„Copak jsou ti tři roky, abys ukazovala na každého, kdo vypadá trochu...jinak? Ta paní je jednoduše starší, nebo má nějakou nemoc, to já netuším, ale tobě do toho ani nic není," zlobí se maminka.
„Omluvám se, jenom...moc mne to překvapilo."
Maminka se na Beku pořád ještě trochu mračí, když u perónu s ohlašujícím skřípěním zastavuje vlaková souprava. Hlas z amplionu nyní svolává všechny cestující, aby nastoupili.

Je znát, že začaly prázdniny. Ve vlakové chodbičce se tlačí tolik lidí, že si snad všichni ani nesedneme.
„Diese tschechische Zuge sind schrecklich," ozve se za mnou ženský hlas. O chvíli později mne do nosu udeří závan drahého parfému.
„Uhni, Mädchen," osopí se na mě Němka oděná do zjevně značkového korálově červeného kostýmku. Na plavém temeni jí sedí černý klobouk. V závěsu za ní následuje jakási podstatně mladší dívka, asi její dcera. Stejně jako matka okázale klape černými lodičkami.
„Dýze Dojče zind špatně navoněná pakáž," brumlá si pod vousy máma a položí mi ruku na rameno.
Překvapeně se na ni otočím. Moje máma se vždy chová jako dáma. Jako velmi kontrolovaná dáma. Rebeka se zahihňá.
„Říkat by se to sice nemělo, ale je to pravda," dodá. Davídek zakňourá.
„Ššš, pojedeme mašinkou, Daví, mašinkou," pošeptá mu.
Na zahvízdání píšťaly se souprava dává do pohybu. Z komínu se vyvalí oblaka páry.
Koleje zazpívají klapotem kol.
Krajina za okny se pozvolna mění. Zastavěná předměstí, připojená k Praze až po vzniku republiky vystřídá mozaika polí a drobných vesnic. Ponořím se do dívčího románu, který zrovna čtu.
„Miriam, musíš pořád číst?" skučí Beka. „Pojď si taky chvíli třeba povídat nebo hrát nějakou hru."
„Počkej," bručím,„teď je to napínavé."