Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 10. Přípravy k odjezdu

Babička nás volá k večeři. Celým domem se již line příjemná, kořeněná vůně pečeného masa.

Když však přiběhnu ke stolu, vidím, že něco je strašným způsobem špatně.

Maminka sedí na samém krajíčku lavice, ve tváři bílá jako čerstvě vymalovaná stěna. Rty a brada se jí lehce chvějí. Její oči se lesknou slzami jako hladké sklo. Jako oči porcelánové panny.

„Copak se stalo, maminko?!" dotazuje Beka poplašeně,„umřel snad někdo? Stalo se něco tatínkovi?"

„Ne, to díkybohu ne, děvčátka moje. Moje nejdražší holčičky," vzlykne matka a zaboří obličej do dlaní.

„Babičko, co se stalo?" dožaduji se a předem se děsím odpovědi. Máma skoro nikdy nepláče. Muselo se stát cosi vpravdě strašlivého.

Babička se odmlčí, než oznámí: „Přišel dopis od vašeho tatínka. Psal, že prý mu bylo sděleno, že všichni tři můžete odjet na krátkou dobu žít...do Anglie."

Ticho. Tíživé. Napjaté. Nekonečné.

„To je tak zlé?" ptá se opatrně Beka.
„Ne, není, broučku, to je náramně dobře. Já..já jsem moc ráda, že...že můžete odjet," škytá maminka. Jen ztěžka jde jejím slovům porozumět.

„Ale proč potom tolik pláčete, maminko?" nechápe Rebeka.

„Snad proto, že jsem tak šťastná a vděčná Nejvyššímu za tyto zprávy, a zároveň jsem nevýslovně nešťastná. Netrapte se s tím. Nemám vlastně proč plakat."

Rozpačitě přešlapujeme.

„No," usměje se náhle matka,„váš vlak odjíždí za deset dní, druhého srpna. Myslím, že zítra bychom se měli vrátit do Prahy a obstarat všechno potřebné. "

Babička se zatváří dost rozmrzele, že naše návštěva končí tak rychle.

Vdechuji vůni starého dřeva. Nemohu usnout. Slyším jen pravidelné oddechování svojí sestry. Myšlenky se mi honí myslí jako mraky po nebi za velmi větrného dne. Ještě včera bych návrat domů jednoznačně vítala, ale nyní se ho bojím. Mám strach z toho nepříjemného napětí, které se snese na naši rodinu, z nepřirozeně dlouhých dní do odjezdu, kdy si budeme všichni snažit namluvit, že pořád zbývá dost času. A ten den stejně za chvíli přijde. Je jedno, jak moc se soustředím na přítomnost, abych na odjezd nemyslela a čas mi neubíhal tak nespravedlivě rychle. Ten den a ta hodina prostě přijdou. A já se jí bojím.
Nechci odjíždět. Nedokážu si představit, že budu někde týdny, ne-li měsíce, úplně sama, nikdo mi nebude rozumět, nikdo mi nepomůže, když to budu potřebovat, nikdo nebude stát za mnou, aby mě zachytil, až klopýtnu.
V žaludku jako by mi lezli mravenci, okolo srdce těžký balvan. Ve spáncích mně tepe a nejsem s to se hluboce, klidně nadechnout a vydechnout, jak se doporučuje pro uklidnění. Zavřu oči a začnu tiše mumlat jednoduchou modlitbu. Slova mi splývají z úst sama a já nedokážu zachytit jejich význam, pouze mne uklidňuje známá melodie vznešené hebrejštiny.

Snídaně a loučení probíhají velmi pochmurně, podobně jako vítání s tátou. Přestože se snaží usmívat a vtipkovat, je znát, že mu žerty nejdou od srdce. Navíc kdykoli si myslí, že ho já a Rebeka nesledujeme, vyměňuje si s maminkou zaražené, nešťastné pohledy.
„Je toho potřeba spoustu zařídit," prohlásí máma s přehnaným zápalem při cestě
k taxi ,„musíme vám nechat u tety They ušít o něco větší šaty, abyste tam měli, až z těch nynějších vyrostete, pak bychom se také měli zastavit u některých příbuzných a přátel, kteří se s vámi přejí rozloučit."
„Ne, tetu Theu né," zaskučí Rebeka.
„No tak, Beko," napomene ji matka,„teta Thea je přeci moc hodná paní a šije znamenitě. Její oblečení vám vždy padne co do velikosti, tak do vzhledu."
„To je sice pravda, ale většinou se k nám chová, jako by nám bylo pět let. Copak si nepamatujete, maminko, jak nám pořád nutí námořnické šatečky a veliké mašle?"
„Snaží se vám jenom poradit, Rebeko, za to je koneckonců placena. A náhodou ti námořnický motiv velice sluší, nechápu, proč jej nechceš nosit alespoň při slavnostnějších příležitostech," namítá maminka.
„Maminko, námořnické oblečky jsou pro malý děti," zahučí sestra.
Matka pokrčí rameny:„Jak myslíš."
Ušklíbnu se. Dokud se naše rodina dokáže hašteřit o hloupostech, tolik se toho nezměnilo.