Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 22.Domeček z karet se boří

Prosím o komentáře(popřípadě hlasy,ale uvítám i kritiku),děkuji,jste super!!!

,,Dva plus jedna je...šest?"vyzvídá Elizabeth.,,Ne,"odpovídám prostě.Vytrčím dva prsty a pak ještě tři další.Děvčátko je soustředěně počítá. ,,Pět,"opravuje se.,,Velmi doře,"špitnu.

Dnes je třetího září.Polsední dva dny nemám stání a není lehké tvářit se vesele.Ale nemám na vybranou.Nechci obtěžovat okolí vlastními straostmi.Hlavně prvňáčky ne.

V Polsku se pořád bojuje.Včera jsem strávila asi dvě hodiny louskáním prvních odstavců článku v novinách.Dověděla jsem se,že Polsko nenapadlo jenom Německo,avšak i Stalin z Ruska.

Nevím,co se buyde dít dál,neočekávám ale nic pěkného.

Zvonec ohlašuje přestávku.Příští bude polední a já půjdu domů.Paní Cliffordová se totiž rozhodla,že na obědy budu chodit domů.

Na přestávku chodíme ven.Malé děti si obvykle hrají.Starší jednoduše korzují a povídají si nebo dělají hlouposti.Vždy na ně závistivě hledím a tajně doufám,že si mne třeba někdo všimne a že mě pozve k nim.Na druhou stranu,proč by měli zvát cizí holku,která ještě ke všemu ani neumí dobře anglicky.

A tak si sedám na svoje obvyklé místo v rohu zahrady na chladné tvrdé zídce se svými společníky knihou a jablkem.Přála bych si,aby tu byl Jamie,Beka nebo Jesika.Nebo Sára.

Teď již musí být tady či blízko,pokud vyrazila prvního září.Pokud vůbec vyrazila.Kéž by Sára bývala jela se mnou.Usmířily bychom se.Dovedla bych to,vím to.

Vtom ke mně přichází ne školák,nýbrž učitelka.Spěšně si stoupám a nahlas zdravím:,,Dobré ráno."

Oplácí mi:,,Good morning."

Sedá si po mém boku a dívá se po zahradě.Chviličku mlčíme.,,Do you like England?"dotazuje se posléze.

Horko těžko otázku překládám.Když Brit něco like,tak to má rád.V případě,že like not,nemá to rád.Otázka tedy zní:Máš ráda Anglii?

Chtěla bych,měla bych odvětit ano,místo tho však pouze krčím rameny.Nedokážu říct,zda se mi tu líbí.V téhle situaci moc ne.Za normálních okolností musí však Anglie být okouzlující.

Pomalu kýve hlavou.Netuším,jesli mne chápe.Říká něco,čemu absolutně nerozumím,Vím,že se to snad může zdát otravné,avšak když se přestěhujete do cizí země,jejíž jazyk jste předtím v životě neslyšeli,nepředpoklád se,že den po příjezdu složíte alegorickou báseň pro svou hostitelskou rodinu.

Paní učitelke mne bere za ruku a k mému zděšení mě vede rovnou do středu dětí.Promlouvá k nim.Elizabeth se staví vedle ne a podává mi míček.Házím jej Harrymu,podstaditému plavovlasému chlapečovi se zvoláním jeho jména.

Zvoní.Nyní mám angličtinu.Cestou do třídy mě ale odchytí ta učitelka,co si se mnou povídala na nádvoří a donutila mne hrát si s malými dětmi.,,Come,"nakáže mi a vede mě do jiné učebny.Snažím se slabě protestovat,avšak žena mne ubezpečí:,,To je v pořádku."

V její třídě sedí větší,zhruba desetileté děti.Všichni vzhlédnou a upřeně na mne zírají,až to není pěkné.Učitelka jim něco vysvětluje a píše na tabuli zadaní,číslo strany a cvičení.
Potom houkne nějaký rozkaz na kluka v první řadě a ten podává ke katedře další židli.
Madam mi kyne,abych se na ni prosadila.Nepríčím se její vůli.
Hodina se ukazuje coby přínosná.Paní učitelka se mnou probírá novou gramatiku-minulý čas.
Kreslí jednoduchou časovou přímku a píše mi tam všechna was a were a did.
Nezdá se to však příliš složité.
Po vyučování jdu domů ve velice dobrém rozmaru.
Vcházím do předsíně a hlaholím:,,Hello!"
Odpovídá mně rozechvělý hlas paní domácí.
Útroby se mi znenadání svírají,jako bych si utáhla korzet.
,,Co se stalo?"dotazuji se váhavě.
Má náhradní maminka mě  mávnutím ruky posílá do mého pokoje.
Nemůžu se soustředit a v domácím cvičení na minulý čas sekám jednu chybu za druhou.
Poté si lehat na postel.Co se mohlo stát paní Cliffordové tak strašného,že vypadá jako na pokraji zhroucení.
Možná umřel někdo příbuzný.
Anebo...
Ne,tuhle možnost nepřipouštím.Nesouvisí to nějak s napadením Polska.Netýká se to Československa.
Tedy doufám.
Odbíjí půl páté.Řinčí zvonek.Slyším chvatné kroky,cvak,a tlumený hovor,Vzápětí se to několikrát opakuje.
Už nemohu přemoci zvědavost.Kradu se po schodech,blízko zdi,abych z bezpečí stínu mohla zjistit,s kým máme tu čest.
Malém se srazím s Jamiem.
,,Sorry,"šeptám.Záhy si všímám,že za zády chlapce stojí další děti.
Znám pouze pár z nich.
Po jeho pravoboku postava vyšší hoch  s nazrzlými kučerami a jasně zelenýma očima ve stejném stejnokroji jako Jamie jménem Oliver.Chodí spolu do třídy.Oliver má skoro čtrnáct,je o několik měsíců starší.
Nalevo od Jamieho je Oliverova sestra,dvanáctiletá Olivia.Přezdíváme jí Liv.To se mi docela líbí.

Bledý špičatý obličejí jí lemují dva rusé copy.Má nepatrně sešikmené hnědé oči.Většinou se usmívá a není nejtišší,ale dnes je zamklá tváří se,jako by někdo zahynul.

Ještě poznávám Livinu mladší sestru jménem Jac.Myslím,že je desetiletá.Od svých sourozenců se nápadně liší tmavě hnedými vlasy a robustní postavou,dvojí bradou.

Její oči jsou velice podobné Oliviným.

Za sestrami a bratrem čekají na chlup stejní bratři,patrě dvojčata.Oba mají vlnité plavé vlasy a zářivě zelené oči,ani jeden nepatří mezi hromotluky.

Skupinku uzavírá zhruba patnáctiletá dívka vyšší postavy s velikým čelem,baňatým nose,očima jako uhel špinavě blond vlasy.

Kráčíme do mého pokoje.Já se usazuji na kraj postele,vedle sebe Liv a Jamieho,po jehož pravé straně sedí Oliver.

Harriet a kluci si sedají k nohám postele.Nejstarší děvče se sesouvá na židli u psacího stolu.Elegantně si přehazuje nohu přes nohu a skříží si ruce na kolenou.V klíně jí leží rudé psaníčko.

Chvilku nic neříkáme.Pak se malé děti začínají pošťuchovat.

,,Jsem Angela,"představí se slečna.

,,Miriam,"odvětím.

Liv se hašteří s Oliverem.Navzájem si nadávají.Vlastně jsem si ty nadávky zapsala a před návštěvou si je vyhledala.Teď jsou sprostá slova jediné,co v angličtině bezpečně poznám.

Nyní to nikdo nepostřehne.,,Jamie,"syknu, ,,co se děje?"

Převapeně se na mne zahledí,poté se však vzpamatuje.,,Dictionary,"poručí mi stručně a vychází z místnosti.Se slovníkem v podpaží ho následuji.

Jdeme do ložnice Cliffordových.Nemám příjemný pocit.Nevím,jestli je správné,jen tak někomu šmejdit v ložnici,ale budiž.Stejně se to nikdy nedoví,leda bychom to řekli.

Jamie mi podává noviny,které zřejmě nepozorovaně vytáhl z brašny.Se zachmuřeným výrazem mi je podává.

Prosím,ať to není tak,jak si myslím,že to je.Ať se mýlím,ať se mýlím,ať se mýlím.

Na titulní stránce stojí obrovský titulek:,,Britain and France have declared Germany war."

Rychle listuji slovníkem,ačkoli tuším,co znamená slovíčko war.

A nepletu se.Ach,bohužel mám pravdu.

War-válka.

Lapám po dechu.

Tohle není...nemůže být pravda.Bohužel se nemožné stává možným.

,,Jamie,"podaří se mi ze sebe vypravit.Nesměle mne poplácává po zádech a mumlá,že ho to mrzí.

Po tvářích se mi tiše koulí slzy.Nepopotahuji a nezalykám se.Jen mi tečou slzy.

Můj život byl vystavěný jako domeček z karet.Pěkně parvidelně.Teď zadul německý vichr a z toho celku,z toho krásnho,spořádaného celku,zbyly jeno jednotlivé kartičky.Poihé střípky naděje a štěstí a radosti.

Já jsem prozatím v bezpečí tady,v Anglii.Moji nejbližšíjsou uvězněni ve spárech Hitlera.

Bože,kam jsem to dotáhla?

Takže,tohle je nová kapitola,doufám,že vám udělala radost.Museli jste si počkat a hádám,že vás moje výmluvy nezajímají,ale to víte,škola dá zabrat(#hategeometry).Mám ale rozmyšleno několik kapitol dopředu,nehodlám ukončit knížku v polovině,i kdybych ji měla dodělávat za deset let.

Doufám,že to se nestane.

S pozdravem a přáním všeho nejlepšího,

Fantasyever

P.S.:Žádost o komentáře a případné hlasy jsem psala nahoře,poněvadž myslím,že mnoho lidí si ani nepřečtete tenhle vzkaz,tak prosíííííííím komentujte, ,,lajkujte" a hlavně se mějte krásně!