Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXIII.Zaváté vzpomínky

Hroutím se na postel.Dnes jsem poprvé sama doma v Anglii.Paní C. šla něco zařizovat a pán domu je samozřejmě v práci.Zaposlouchám se do ticha.

Zvedám se do sedu a rozhlížím se do místnosti.Měla bych psát vypravování v minulém čase,ale nějak podvědomě vím,že nyní na to není vhodná chvíle.Mám pocit,jako bych na něco zapomněla.Na nějakou hodně důležitou věc.

Neklidně se vrtím a krabatím čelo,jak se snažím vzpomenout si.

A pak to přijde!

Chtěla jsem prozkoumat tu půdu.Nějak jsem se k tomu ještě neprokopala.Kdy se mi znovu naskytne příležitost? Rychle vstávám z postele a kráčím ke dveřím.Bývají otevřené.Dnes tomu není jinak.S tichým zavrznutím se otevírají.

Stojíím uvnitř malé spižírny nacpané ,,potřebnými"věcmi-přečtenými Daily Maily,obnošenými botami,rozbitými porcelámovými figurkami,ohmatanými knihami,nadbytečnými gramofonovými deskami a miliardou dalších předmětů.Upostřed trčí ke stropu žebřík.Nad hlavou mám padací dveře.Trochu mi to tady připomíná babičku.Tím žebříkem.Když po nich stoupám k půdě,jako bych dělala něco rutinního,secvičeného.

Chviličku váhám s rukou na dvířkách.Je správné slídit hostitelům po domě?Co když tam mají svoje věci,o něž se se mnou netouží podělit.

Ale vždyť je to jen nevinná zvídavost mladé osoby.Copak bych jim asi tak mohla udělat?Komu bych to tu vytroubila,když neumím anglicky?

Beku by to určitě moóóc zajímalo.Ironie.

Tlačím do víka a vytahuji se nahoru.

Sedím ve veliké,mdle osvětlené místnosti.V temných koutech se rýsují haldy starých krámů,na něř jen sedám prach.A že je tu prachu hodně.Dráždí mi krk a oči.

Kráčím do koutu.V proužku světla z malého obloukového okna vidím,že na podlaze zanechávám otisky v prachu.Vsadím se ale,že je za okamžik zakryjí nová smítka.

Vytahuji z rohu dvě největší bedny a opatrně přitahuji staré křeslo bez jedné nohy na světlo.

Hrabu se v obsahu krabice.Vytahuji staré učetní knihy a účtenky, týdeníky o módě Vogue v anglickém a francouzském jazyce,Daily Maily z prehistorické doby,poškozené knížky sv ohmataných vazbách,liché ponožky,dlouhé sivé(původně evidentně bílé)plesové rukavice,poškrábané desky s klasiky a nějaké fotografie.

Má dobrodružná nálada uvadá.Vždycky jsem si představovala půdu jako nesmírně tajemné a okouzlující místo,přitom jsou tu jen staré nepotřebné věci.

Na dně leží poslední knížka s vyraženým stříbrným nápisem Album.Beru ji a otevírám ji.

Na první stránce  vidím snímek miminka v bílé dečce.Nepříliš překvapivě spí.Připomíná panenku.

Pod obrázkem stojí Eleanor Clifford,19.2.1910

Kdo to je?Cliffordovi se nikdy nezmínili o tom,že by měli dceru.Otáčím listy.

Na nich Eleanor postupně roste,slaví svoje první Vánoce,narozeniny,hraje si na pískovišti,sedí v háčkovaných plavkách na pláži,jde poprvé do školy,sedí v lavici.

Postupně se mění z malého dítěte zhruba ve dvanáctiletou dospívající dívku.

Neobyčejně se mi podobá.Nosí stejný účes,má podobné oči a jemné,nevýrazné rysy ve tváři.

Otáčím další stranu.

Album padá na zem.Lapám po dechu.Přerývaně nasávám vzduch plný částeček prachu.Ruce se mi klepou.

Opatrně svazek zvedám,jako bych kousal.On vlastně kouše.Kouše do srdce stejně jedovatě jako zmije.

Další stránku tvoří parte.V levém rohu vidím křesťanský kříž,v opačném její fotku.

Vypadá úplně stejně jako křesťanská úmrtní oznámení v Čechách,jenom napsané jinou řečí.

Hledám datum.6.9.1922.Skitečně jí bylo teprve dvanáct.

Ta podobnost.

JIž vím,proč si mne vybrali.Jsem pokračovatelka jejich dcery.Mají  se mnou soucit,protožejim připomínám jejich mrtvou dceru.Její smrt mne zachránila.

,,Thank you," šeptám.

Poté schovávám album a uklízím ostatní věci.Některé vzpomínky je lepší nechat skryté.

Takže,tohle je nová,kratší kapitola,spíše něco k zamyšlení a pochopení psychologie.

Už mám rozmyšleno na další.Určitě pište komentáře a hlasujte a mějte se krásně(to poslední je povinné)!!!!

Díky

Fantasyever