Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola I. Damoklův meč

„Miriam, podej mi, prosím tě, ten koš s plenkami", volá na mne máma z kuchyně. Poslušně jí ho nesu. Sotva vycházím z kuchyně, kde máma ve škopku pere pleny, rozkřičí se na celý byt můj bratr Davídek.
„Už utíkám, lásečko!" ozve se maminka z kuchyně. Chudinka. Se dvěma dcerami a ročním synkem si moc klidu neužije. Zdá se ovšem, že jí to příliš nevadí. To já bych asi přišla o rozum, kdybych se nemohla přinejmenším jednou denně zašít docela sama, pouze ve společnosti knížek, do ticha knihovny.

Mám docela štěstí, že naše rodinná knihovna je poměrně velká, celé dvě stěny pokryté knihami. Na zbylých dvou zdech jsou pověšeny obrazy nebo police obsazené drahými ozdobnými předměty, soškami, svícny a nádobím. Uprostřed pokoje stojí drahý mahagonový stůl a na něm spočívá zlatá menora. Stůl obklopují čalouněná křesla potažená rudým sametem. Tyto věci obvykle obdivují návštěvy. Jen málokoho ovšem zajímá nenápadný obraz v prostém dřevěném rámu zachycující zhruba třináctiletou dívku v květinové zahradě. Pratetu Miriam, podle níž jsem dostala jméno. Prý byla velice milá a pokud obraz nelže, tak i neobyčejně pohledná, splněný sen každého rodiče. Pro mé rodiče jsem tím splněným snem jako první dítě měla být já. A jsem jím? Dle rodičů ano, ale...zaručeně nejsem tak krásná jako děvče na malbě. Ona Miriam měla bohaté, lesklé, kaštanově hnědé kadeře, velké tmavé oči a jemné rysy. I v pouhých třinácti letech už začínaly vynikat její ženské křivky. V tom se jí tedy v žádném případě nevyrovnám. Za tři měsíce budu mít dvanáct let, postavou se však nijak neliším od mojí desetileté sestry Beky. Dokonce nejsem ani o moc vyšší než ona.
A jestli jsem milá? Řekla bych, že se snažím, jenže nedokážu být s lidmi příliš dlouho. Po celém dni stráveném natěsnaná v jedné místnosti s dalšími třiceti dětmi mě drží při smyslech pouze představa samoty, ticha a rozečtené knihy, a v tomto rozpoložení umím být velice nepříjemná.
Sedám si do čalouněného křesla a beru si ze stolu knížku. Otevírám ji na založeném místě a pokračuji v četbě, kterou jsem včera přerušila. Zrovna to začíná být napínavé.
Zatajím dech. Hlavní hrdinové se snaží zastavit vlak, který by jinak vykolejil tím, že stojí na kolejích a mávají červenými prapory. Zavrtím hlavou. Na to bych odvahu nesebrala.
„Miriam, potřebuji, abys zašla do mlékárny, řeznictví a do smíšeného. Jo, a pro chléb do pekařství." Přece nemůžu jít teď, když moje oblíbená postava možná umře!
„A nemohla bych až za chviličku?"
„Miriam, odlep nos od tý knížky a pojď nakoupit!"
Lítostivě se dívám na knížku, již jsem položila na stolek. ,,No ano, už jdu", zahučím a pomalu odcházím. Přeskakuji po hnědých skvrnách na koberci. Zase abych všecko udělala já? Proč nemůže jít pro změnu Rebeka?
„Tady máš seznam", oznamuje mi máma a ukazuje rukou na kus papíru položený
na bělostném ubrusu. Popadnu nachystanou plátěnou tašku a vycházím do slunečného dne. Kráčím svižnou chůzí užší uličkou lemovano elegantními bytovými domy. Fasády a okna zdobí různé ornamenty a vroubky, jak se to kdysi dělávalo. Dnes se staví mnohem jednodušeji a hranatěji, což je podle mne škoda.
Krámek se nachází ve spodním patře mátově zelené stavby. Před vchodem do obchodu se zarazím. Nákupní seznam. Strkala jsem si jej do tašky? Vůbec si to nevybavuji. Spěšně tašku prohrabu. „No to snad ne", zamručím. Rychle seběhnu po schodech a pádím uličkou zpátky. Maminka už to zjevně zjistila, poněvadž mě vyhlíží z okna.
„Kde máš hlavu, dítě moje! Za sedmero horami a sedmero řekami?" potřese hlavou a podává mi seznam.
„Děkuji."
Zpátky doslov letím, takže když konečně zastavím před smíšeným zbožím, píchá mě v hrdle i v boku, srdce mi bije, až to bolí, krev mi pulzuje ve spáncích a sotva lapám po dechu. Ještě před tím, než vcházím do obchodu, dívám se na seznam. Dnes toho není málo, budu mít plnou nákupní tašku. Považuji za malý zázrak, pokud vaječný žloutek zůstane uvnitř skořápky a sýr nebude spíš připomínat drobenku. Na papíře tedy stojí vyvedeno matčiným úhledným rukopisem toto: