Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XVI.Lekce britského života

Několik dalších hodin strávíme na palubě,poněvadž je velmi příjemné počasí. Brzy se k nám přidá i Beka s Davídkem. Jesiku neustále provokuje její starší bratr, z čehož je poněkud rozmrzelá.

Potom se ozve hlas nějakého vedoucího:,,Jízda brzičko skončí,připravte se na opuštění paluby trajketu.Své osobní potřeby s sebou si vezměte,pokud jste zanechali na palubě či v kabině nepořádek,tak jej odstraňte!"

Odeberu se proto do kajuty.Zkontroluji,jestli jsem něco nezapomněla pod postelí či vedle ní. Ukáže se však,že nikoli.

Tak se pro jistotu ubezpečím,že to samé platí o Rebece a Davídkovi. Nic tu nezůstalo.

,,Kotvíme!Miriam,jsme v Británii!"volají Jesika s Bekou. Vylezu nahoru.

Vtom spatřím vysoké křídově bílé útesy,od kterých se odráží slunce. Vypadají jako jakási světla Británie,která nás vítají,jako maják naděje.

,,Vidíte ty útesy,"dotazuji se jich. ,,Jů,ty vypadají...impozantně,"vypískne Jess.

Přístav do kterého trajekt zajíždí,ení nějak výstavní.Nikde nevidím žádný tajemný hrad ani průčelí paláců.Síš to vypadá na pošmourné průmyslové město.

Na památky a přepych si zřejmě musíme počkat do Londýna.Všichni cestující se hrnou k východu.My z vlaku jsme v houfu na konci fronty.

Posádka se s námi loučí a my vystupujeme na britskou půdu.

Před tím osudným krokem zavřu oči.Je to jako bych podepsala nějakou smlouvu.Jako bych se nikdy domů neměla vrátit.Bojím se.

Kráčíme na nádraží,kde už na nás čeká černočervený vlak.,,Nastupovat!"hulákají velitelé.

Tentokrát se sourozenci naleznu místo docela snadno,jelikož nám je Jesika obětavě hlídala.,,Díky,"vyjádřím se k tomu. ,,Za málo,"opáčí ona s úsměvem.

Celá souprava se pomalu dává do pohybu a nechává město které se(dle vedoucích) jmenuje Dover. Doufám,že tady nebudu bydlet.S prominutím,ale nevypadá to tady nikterak vábně.

Vlak sebou trhne a pomalu se dá do pohybu.Za okny se míhá anglická krajina. Pohodlně se usadím a přehodím si přes sebe deku. Je mi teplo a velmi příjemně.Hučení mi vniká do uší a do mozku a vypudí mi z hlavy veškeré myšlenky a starosti. Zavřu oči,jen na chviličku...

,,MIRIAM,MIRIAM! Vstávej,za pár minut budeme na místě.Vstávej,již jsme v Londýně. No tak,ty sedmispáči!" cloumá se mnou někdo.Podle hlasu je to Rebeka.Proč mě budí?

Aha,už jsme v Londýně.Když jsem rozespalá,mám vážně neskutečně dlouhé vedení.

Sakra,po spánku v sedě budu dozajista hrozivě rozcuchaná! Přeci nebudu před svými pěstouny nebo kdo si mě vyzvedne hned vypadat jako nějaký nevychovanec,co se nedokáže ani řádně upravit.

Napřímím se proto,protáhnu se a prsty si prohrábnu vlasy.Doufám,že není moc poznat,že jsem sedosti dlouho nemyla.Snad ne.

Vlasy mám už celé mastné,takže si je stáhnu mašlí do ohonu.Pak není tolik vidět,že nejsu lehké a lesklé jako hedvábí,tedy takové,jaké by je správná dáma měla mít.

Uhladím si šaty a překontroluji si,že mi nikde nepřečuhuje nic,co nemá.

Uprávím rovněž Davídka,rozdělím mu vlásky pěšinkou a pohoupu ho na kolenách.

,,Jídlo jsem mu dala asi před hodinou,"zpraví mne Beka. ,,Báječné,jsi moc šikovná,Beko.Díky ti,"zahučím.

Trošku se stydím,protože já jsem tu nejstarší dítě svých rodičů,já bych měla dohlížet a starat se o ně,ne Rebeka.