Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola XXXIX. Archanděl Michael

Jesika čeká venku jako obvykle.Popadnu do ruky kabelu s potřebnými věcmi (a taky trochou domácího pečiva pro Michaela,přestože si myslím,že by se to nemělo).
Dnešek vypadá na normální londýnský den,tedy blankytné nebo kompletně skryté za hradbou šedočerných mraků.
Chození do nemocnice se stalo takovou součástí sobot,že mi již ani tolik nevadí zápach dezinfekce,ostré elektrické světlo,sterilní chodby a klapání zdravotnických bot.
Babička by řekla,že člověk uvykne všemu.
Ohlásíme se a vcházíme dovnitř.Stoupáme po klikatících se schodech a kráčíme změtí na chlup stejných,sterilních chodeb.
Konečně jsme u onoho pokoje.Důkladně si myjeme ruce,zčásti kvůli bezpečnosti a dílem kvůli tomu,že dnes má dozor ta stará,velice přísná sestřička.
Jako myšky vstupujeme do šeré místnosti.
Cílevědomě zamířím k Michaelově posteli a horečně se přitom přehrabuji v tašce,abych nahmatala to sladké,ačkoliv ho hodlám vybalit až u lůžka.Přísná sestra ho nemusí hned vidět.
,,Dobře ráno,Michale!"zvolám.
Jenomže to není Michael,kdo leží na té posteli.
Dívám se do tváře nějakého čtyřicátníka s prokvetlými tmavými vlasy a velkou pleší na temeni hlavy.Z jeho tváře vyčnívá orlí nos a huňaté obočí.
Ať je to kdo chce,stoprocentně to NENÍ Michael Slavík.
Zběsile procházím celý pokoj,nahlížím do všech postelí,ale ani jeden obličej mi není povědomý.
„Co hledáš,děvče?!"vyštěkne sestra.
Polknu.Ona je moje jediná možnost.
„Hledám Michaela Slavíka.Nevíte,kde by mohl být,prosím?"pronesu co nejjistěji.
V očích se stařeně mihne-soucit?Lítost?
,,Michael Slavík včera zemřel,"sděluje mi.
Srdce mi vynechá jeden tep.Krev semi hrne do hlavy,nebo mi to tak aspoň připadá.Nemůžu dýchat.Nedokážu se pohnout.Nevydám ze sebe ani hlásku.
„No tak,nestůj mi tady jak dřevo.Buď běž za jiným nebo jdi hezky domů k rodičům," vybízí mne sestra netrpělivě.
Teprve teď mi všechno dojde.Jako ve snách se otočím na podpatku a utíkám.Kličkuji mezi popuzenými sestřičkami a nevrlými návštěvníky,kteří za mnou cosi křičí,ale mně na nich nezáleží,co by se za nehet vešlo.
Nevnímám dokonce ani Jesičino volání.
Jsem jen strašlivě ráda,že se mohu nadechnout čerstvého vzduchu.
Z očí mi vytrysknou slzy.Z hrdla mi vybublají vzlyky.Zhoroutím se na nejbližší lavičku.
Smutek mi sžírá vnitřnosti,svírá srdce jako do svěráku,ochromuje mozek.
„Co tě to popadlo,Miriam?"ozve se za mnou Jesičin vyplašený hlas.
Snažím se odpovědět,ale přes okoralá ústa mi projde jenom další vzlyk.
„Stalo se mu něco?"ptá se Jesika.
Zmoženě kývnu.
„Těžkosti?Operace?"výzvídá.
„On...on umřel,"podaří se mi špitnout.
Jesika zakleje. „To je strašné.Moc mě to mrzí,Mir!"
Nedokážu na to nic odvětit.
„Pojď,půjdeme někam na kávu,"nabízí mi kamarádka.Odevzdaně se vydám za ní do nedaleké kavárny.
„Ále,copak se dnes slečně stalo,že je tak smutná?"dotazuje se číšník.
„Dvě kávy s mlékem,prosím,"odpinkne ho Jesika lehce.
Zvědavý číšník se poněkud rozmrzele odšourá.
„No tak,nebreč.Uklidni se,"konejší mne Jesika.
„Když on...on je mrtvý,"štkám.Pár lidí kolem se otočí a kouká na nás.
Jesika místnost propálí takovým pohledem,že se všichni raději honem vrátí ke svým starostem.
Číšník přináší dvě kafe.
„Dáme si něco k jídlu?"nadhodí Jesika,„Umírám hlady."
Zavrtím hlavou.
„No tak to teda počkat.Rega,rega*!Hladovku mi tady držet nebudeš!"ohradí se Jesika.
Hned poté se obrací na muže přešlapujícího u našeho stolku.
„Prosím dva sendviče se šunkou a sýrem,"poručí si.
Číšník jen kývne a odplouží se pryč.
„Podívej se,Michal by jistě nechtěl,aby ses kvůli němu takhle trápila,"domlouvá mi přítelkyně starostlivě.
„Jenže on se už uzdravoval,"popotahuji.
„Já vím,ale jemu je teď nádherně.Vsadím se,že nyní si hoví
v nebi a jediné,co mu tu radost ztrpčuje,je to,že se trápíš,"uklidňuje mě Jesika.
„To nejde se kvůli němu netrápit.Byl tak normální součástí mého života,že jsem si nikdy nepředstavovala,že...že by odešel,"vzlyknu.
Po zádech mi přejede mráz.Jako by mi Jesika četla myšlenky,pohladí mne po zádech.
Sendviče dorazily na stůl.
„No tak,dej si sendvič a kávu,"přemlouvá mne kamarádka a sama mi jde příkladem.
„Prostě,prostě na to na chvíli nemysli,"radí mi Jesika.
Vím ale,že částečně chápe,že to nejde.
Jinak stolujeme mlčky.
„Páni,já mám hlad jak smečka vlků,"odfoukne si Jesika a omluvně se na mne podívá.
„Vadilo by ti,kdybychom si daly moučník?"prohodí.
„Ne,klidně si dej,"mumlám.
„Ale ty si dáš taky,"říká Jesika.
„Nemám chuť,"namítám a ďobnu do nedojedeného pečiva.
„Musíš něco sníst.Minule jsi tady měla skvělý koláč,vzpomínáš?Uga* jako od babičky,ne?" šeptá.
Nakonec se znovu rozpláču při zmínce o době,kdy Michael Slavík ještě žil.
„Promiň,to bylo hrozné!"dušuje se Jesika.
„T-to n-nic!"otřásám se brekem.
„Naprosto potřebuješ cukry,"soudí moje společnice.
Drobným gestem přivolá číšníka,jenž zvědavě poulí oči.
„Poprosím dva čokoládové koláče,"vysloví přání má přítelkyně.
Číšník tázavě zvedne obočí.
„A máte na zaplacení,slečínko?"dotírá.Hrkne ve mně jak ve starých hodinách.Při vší té mizérii jsem na placení docela zapomněla.
„No dovolte!"výkřikne Jesika, „Proč bych lezla do restaurace bez peněz!Copak jsem nějaká,nějaká zlodějka?Příživnice!?"
Svá slova dotvrdí zachrastěním peněženky.Uf.Jesice se dá věřit.
„Och!" vydechne muž a znachoví.
„Tisíceré omluvy,miss,"omlouvá se chvatně.
„Jaképak omlouvání?! Požaduju slevu,anebo si ty vaše dorty strčte za klobouk!"handrkuje se Jesika.
„S-s-samoz-z-zřejmě,ko-koláče ne-nebudou započítány,s-slečno," koktá číšník a raději odkmitá do kuchyně.
„Nemuselas na něj být taková," hlesnu.
„Vždyť to je normální drzost tohleto,"rozčiluje se kamarádka.
„Hm."
„A prosím,nekoukej se na mě takhle,mám pak špatný svědomí."
„Tak mi zavaž oči."
„Hej,nech si toho," brání se Jesika se smíchem.Jako kdyby před chvílí neseřvala číšníka jako nějaká rozmarná šlechtična.
Alespoň že ty koláče jsou výborné a dokonce zdarma.
Jesika dává číšníkovi peníze a ještě ho pro pořádek počastuje nevraživým pohledem.
Vycházíme do vydatného jarního deště.Prestože zem bičují těžké kapky,nevracíme se do kavárny.Místo toho si otevíráme deštníky-nezbytnou výbavu každého Londýňana-a ubíráme se směrem domů.
Všechno je to tu tak klidné,jako kdyby se nic nezměnilo.Jakoby svět nepřišel o statečného a čestného člověka.Zbytečně.Kvůli moci a penězům.A jednomu šílenci jménem Adolf Hitler.
Michaeli,jestli jsi teď v nebi,což ovšemže jsi,přimluv se za nás u Boha.
Tahle válka je čím dál tím víc špatná.Umírají dobří lidé a zločinci vesele škodí dále.Rodiče nesmí být s dětmi pouze proto,že jsou Židé.
To není spravedlivé a správné.Každé malé dítě to ví,tak jak to mohou nevědět politici,vůdci a ministři.Nebo to vědí a dělají to schválně?
Asi.Někdy si říkám,že člověk je to nejnerozumnější zvíře na světě.

V kapse kabátku mě něco píchne do prstu.Nevědomky jsem se tam přehrabovala. Je to tak trikolora co mi Michael dal před pár týdny.

Sevřu ji v ruce. Zatím si ji nechám a jednou, po válce, ji dám jeho sestrám a jeho dívce, kterou nikdy nestihl požádat o ruku.

Nová, velmi smutná část je na světě. Mně osobně byl Michal hrozně sympatický, ale svět není růžový. Pokud by vás to zajímalo, zemřel následky nějaké infekce, jelikož byl ztrátou krve a prožitým šokem příliš slabý na to,a by se zákeřné nemoci ubránil.

Myslíte si, že se Miriam jednou může povést vrátit tu trikoloru? Své názory na tuto i ostatní otázky ohledně knihy mi prosím pište do komentářů a nezapomeňte kliknout na hvězdičku v rohu. Každá vaše podpora mi neskutečně pomáhá. Díky vám za ni.

Mimochodem,pojmy označené hvězdičkou.

Rega,rega-moment,moment-Izraelci hojně užívají

Uga-koláč,dort,bábovka,něco na ten způsob

Také tentokrát přidávám dvě videa k části, což obvykle nedělám,jenže prvně jsem myslela na píseň Photograph, jenže pak jsem narazila na Gone too soon od Simple Planů a dokonale situaci vystihuje, ne?

Zdraví,

Fantasyever