Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 24.Rodina má držet spolu

,,Miriam,you have  some letters here ,"oznámuje mi pan C.sotva vcházím do dveří.  Srdce se mi rozbuší.Hurá,konečně zase jednou psaní.

A asi mám i od Beky a možná i od Jesiky,protože řekla some letters,ne jeden letter.

Beru si obálky a jdu s nimi nahoru do svého pokoje.První poslali již tradičně rodiče.Již tradičně nedočkavě trhám obálku a již tradičně mne dopis dojímá,těší a naplňuje směsicí naděje,štěstí a smutku,je-li to vůbec možné.

Další,velmi veselý dopis pochází z pera Jesiky.Píše,že se má dobře a taky...že někdy o Vánocích možná přijede do Londýna,mohly bychom se sejít.

Ovšem musím uznat,že nejvíc tentokrát zabodovala Rebeka.Po přečtení jejího psaní už necítím žádný smutek,stesk a nostalgii,jenom nevýslovné štěstí.

Pozývají mne,abych s nimi strávila příští víkend.Překlad dopisu v angličtině jsem taky našla.Odevzdávám ho Cliffordovým.Ať souhlasí,ať souhlasí,prosím,ať souhlasí.

Souhlasí.Oba s úsměvem kývou hlavami.Jako by se mi v břiše nadouval obrovský zlatý balón štěstí.

Musím se nahlas zvonivě smát,ačkoli  zvonivý smích od mala nemám ráda.

Dnes je čtvrtek,zítra pátek,pak je víkend a potom musím vydržet celé čtyři dny,neboť jsem pochopila,že jedu již v pátek,jinak by to nemělo valný smysl.

Tohle čekání definitivně nepřežiji.

Týden ale ubíhá rychleji,než jsem očekávala.Ve škole se opravdu snažím,abych si u Beky neuřízla ostudu,protože,přiznejme si,kdo alespoň trochu nesoutěží se svými sourozenci. Občas mluvím svou špatnou angličtinou na svůj odraz v zrcadle.

Znovu si balím do kufru.Tentokrát jenom pár věcí,vždyť opouštím dům pouze na víkend.Při balení si zpívám hebrejské a české písničky a představuji si,že už jedu dolů.Kypí ve mně skutečné vzrušení.Nejedeš domů,Miriam,ještě ne.Skoro mi připadá,že ano.To mi vhání slzy do očí.

,,Jsi v pořádku,"dotazuje se paní C.Kývu a rychle zamrkám slané kapky.Prudce zavírám kufr.

Přechzáím ke gramofonu,který mám půjčený z ložnice manželů.Ti obyčejně gramodesky ani neposlouchají.Já jich mám už pět.Dvě od Liv,jednu mi dala v pondělí,když k nám přišla a jednu již dávněji,dvě od Jamieho a další mi dala ta laskavá učitelka čtvrťáků na naší  základní škole,ta,jež mne obvykle učí anglicky a má ,,třídní"se zatím naplno věnuje prvňákům.

Výuka s madam Stamineovou má jistě mnoho kladů,avšak i jakýsi ten zápor.Třeba jsem téměř ztratila Elizabeth,tu malou holčičku,se kterou jsme se docela spřátelily.Nyní však často chybím na hodinách a ona si našla jiné kamarády.To jí samo sebou nezazlívám.Jenomže žáci čtvrté třídy se se mnou moc nebaví.Ne že by nebyli ochotní,avšak o přestávkách se mi většinou vyhýbají,občas se ěkdo zajímá:,,V pohodě?"

Já takám:,,Yes,thanks." A  tím to hasne.

Odpoledne mi to ale bohatě vynahrazuje.Jamie s Liv jsou našimi pravidelnými hosty.Pouštíme si muziku,hrajeme karty, pomáhají mi s úkoly a jednoduše konverzujeme,já se slovníkem po ruce.A berou mne.I s tou tlustou bichlí,která se stala mým každodenním věrným společníkem.

Bude teď příjemná změna popovídat si s někým na rovinu.

V pátek je škola k nevydržení.Nedokážu se soustředit na nic jiného než počítání hodin,kdy konečně nastoupím do valku směr sever Anglie.Rebečina rodina bydlí ve Skotsku.Tam jak mají ty kostkované sukně a obrovské dudy a jezera a zimu a hrady.Přesně ta pravá,ponurá krajina z románů,jež se nejlépe čtou ve vyhřáté posteli s koflíkem kávy nebo čaje a nějakou sladkostí v puse.