Úkryt na Šumavě

1.

Tuto noc jsem vůbec nespala. Za to Marek chrápal na celou ložnici, aby také ne. Když přišel domů pod vlivem, našel na zemi kousek cibule, která mi nechtěně spadla při vaření na podlahu, okomentoval to slovy, jak jsem neschopná pořádně uklidit, že ani to žrádlo nebude stát za to, prý jako vždycky. A dovršila to pořádná facka, přes celou tvář, abych si to dle jeho slov zapamatovala. Alkoholem opojený chodil domů jen výjimečně. K tomu, aby mě urazil, seřval, a zatlačil do kouta nepotřeboval být opilý. Uměl to i bez chlastu. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Jak odsud pryč? Když se odstěhuji, a zůstanu tady někde ve Vsetíně, určitě si mě najde. Před ním se po okolí neschovám. A díky němu a jeho lžím, jsem přišla o všechny kamarádky. Potřeboval mě mít naprosto pod kontrolou. Opatrně jsem se přetočila z boku na záda. Z očí mi začali stékat slzy. Byla jsem tak zničená, nevěděla jsem kudy kam.

Neměla jsem za kým jít, koho požádat o pomoc. Byla jsem sama, samotinká, a opuštěná. Toužila jsem po svobodě, být konečně sama sebou. Jenže, jak? Kdyby můj útěk nevyšel, nejspíš by mě zmlátil tak, jak nikdy před tím. Bála jsem se, strašně jsem se bála. Celé mé tělo se třáslo, při pomyšlení, co by následovalo, kdyby mě chytil. Byl by schopný mě zabít? Moje tělo se otřáslo hrůzou.

Jak dlouho si všechno tohle nechám líbit? Utéct. Byla to pro mě jiskřička, maličkaté světýlko na konci tunelu. Možná to chtělo jen nějaký plán, dobré načasování, a trochu štěstí. Přece se nenechám zničit úplně! Stáhnul se mi žaludek strachem, i malým vzrušením. Jedno jsem věděla jistě, jakmile zjistí, že jsem pryč, půjde po mě. Jako stopařský pes. A nepřestane, dokud mě nenajde, a neodvleče zpátky. Pro něj jsem jen věc. Musím utéct, co nejdál to půjde. Na konec České republiky, možná ještě dál. Jenže kde vzít peníze? Těch mých pět tisíc schovaných v miniaturní schrýši v knize od Emily Brontëové Na větrné hůrce, byla pro mě jediná jistota. Byla to kniha, kterou by Marek nikdy nevzal do ruky. Nesnášel romantickou tvorbu, a tu starší už vůbec ne. A po pravdě moc knih nikdy nepřečetl. Hrozilo, že kdybych si svoje úspory schovala do některé z knih od Remarqua, že je najde. To byly totiž jediné knihy, které četl.

Musím vymyslet, kam a jak uteču. A hlavně vycítit vhodnou příležitost. Jednou to přijít musí. Sbalím se, jak nejrychleji budu umět, a zmizím. Autobusem, vlakem, na kole, klidně i pěšky, ale tady už nezůstanu. Musí mi to vyjít, musí. Věděla jsem, a moc dobře, že pokud bych za ním přišla, a řekla, že je konec, že od něj odcházím, vysmál by se mi, a nakonec beztak zmlátil. On nic jiného neuměl. Nemělo cenu snažit se jednat férově. S ním ne. Provedl mi toho až příliš. Marek se pohnul, a já úplně ztuhla. Snad jsem si to celé nepovídala nahlas! Už jsem byla se svým rozumem v koncích. Jen se otočil na bok čelem k oknu, a mě se ulevilo.

Celá noc byla neskutečné dlouhá, a já ji strávila usilovným přemýšlením. A plánováním. Modlila jsem se, aby to vyšlo. Byl to takový plán, neplán, nicméně nic lepšího nevymyslím. Začnu jednat hned jak zmizí do práce, a budu mít jistotu, že se vrátí až odpoledne ve tři, jak bylo u něj zvykem. Musela jsem si také uvědomit, kam chci jet. Po pravdě bylo mi to jedno. Pryč odsud, daleko. Nasednu na první vlak, který pojede okolo. Navždy. Nic jiného mi nezbyde, pokud chci ještě normálně žít. Bolesti bylo dost.

V šest Markovi zazvonil budík. Chvíli trvalo než po telefonu sáhl, a budík vypnul. Poté se posadil, a protáhl se. Divila jsem se, že mu po té dávce alkoholu nic není. Vstal a odešel z ložnice. Vůbec se nemotal, a šel rozhodným krokem do koupelny. Že by dnes šel do práce? Pracoval jako řidič místní autobusové dopravy. Možná ano. Žaludek se mi zhoupl napětím. Vypadalo to, že bych mohla zmizet už dnes. To jsem vůbec nečekala. Pomalu jsem vstala, a přešla do kuchyně. S třesoucíma rukama jsem nachystala Markovi svačinu. Chléb obalený ve vajíčku, se sýrem a šunkou. Poté jsem mu k tomu přidala nakrájenou papriku, s rajčaty do zvláštní krabičky. A poté mi padl zrak na kalendář, který stál na baru. Marek si do něj značil směny. Podívala jsem se na něj. Zkontrolovala jsem si, kolikátého dnes je, a málem jsem s sebou praštila o zem. Položila jsem kalendář zpět, a snažila se působit stejně jako vždy. Musíš zachovat chladnou hlavu, dělat jakoby nic. Nesmí nic poznat, vzal by si volno. A byl by konec. Promlouvala jsem si do duše.

Svačinu jsem položila na bar, a k tomu přidala i PET láhev s Mattonkou. Zrovna ve chvíli, kdy přišel již upravený a oblečený Marek. Podíval se na mě, a pak na svačinu. Nehnula jsem ani brvou, přesně tak, jako vždycky. Tvářil se jako vždy. Jako bych mu vyvraždila půlku rodiny, takto se za normálních okolností chlap na svojí přítelkyni nedívá, když mu nachystá svačinu do práce. Dělala jsem co jsem mohla. A pro něj bylo všechno málo. Zavřel mě doma, nesměla jsem jít do práce. Jediné kam jsem měla povoleno jít bylo do obchodu nakoupit, k lékaři, zubaři, a to bylo asi tak všechno. Správná žena nepotřebuje létat po všech čertech! Správná žena se má starat o domácnost a o svého muže! Vzpomněla jsem si na jeho rozumy, kterými ospravedlňoval své příkazy a zákazy. Moje tělo prahlo po jeho odchodu.

"Hm, to ses s tou svačinou moc nepředvedla. Proč se pořád divím!" vyprskl, a práskl pěstí do baru. Trhla jsem s sebou.

"Zítra udělám lepší," opáčila jsem tiše.

"To slibuješ pořád, ale nikdy to nedodržíš. Jsi naprosto neschopná!" vyprskl. Nicméně svačinu si vzal.

"Jakmile se vrátím, na plotně bude stát hrnec s pořádným žrádlem, bude uklizeno, a vypráno. Jestliže ne, tak si mě nepřej. Já ti ty hovadiny z hlavy vyženu. To mi věř!" řekl mi rázně, a se zdviženým ukazováčkem.

"Ano," řekla jsem. A sklopila zrak.

"To jsem zvědavý," vydechl.