Úkryt na Šumavě

4.

Spokojeně jsem si prsty bubnovala do volantu a broukala melodii nějaké písničky, co se mi linula z rádia. Udělala jsem něco šíleného, něco spontánního, a naprosto úžasného. Měla jsem z toho takovou radost. Hned jakmile mi peníze přistály na kontě. Děkuji bohu, že Marka nenapadlo zařídit si společný účet. Každý jsme měli svůj.

Seděla jsem v menším karavanu, který jsem náhodou objevila v pražském bazaru. Stál tam, a vábil mě k sobě. A pak mě napadlo, že to bude ten nejlepší způsob, jak mu zmizet. Karavan a kemp bude místo, kde by mě v životě nehledal. Šumavská příroda mou zničenou psychiku uzdraví. Jen samotný pohled na fotky dělal divy. V navigaci jsem si našla Autokempink Radešov, podle fotek vypadal skvěle. Měl vše, co jsem potřebovala. A dle navigace bych měla být na místě za dvacet minut.

Ještě v Sušici jsem udělala zastávku na větší nákup, kde jsem nakoupila veškeré pomůcky k úklidu. Od kýblu, až po čistící prostředky. Až když jsem stála u regálu s pracími prášky, mi došla jedna věc. Kde si budu prát špinavé prádlo? Dlouze jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem to nějak vymyslela. Koupila jsem lavór, k tomu Persil. Valchu už neměli. Prostě budu prát v ruce a sušit to, kde to půjde. Mávla jsem nad tím rukou. A tak jsem k tomu přikoupila i šňůru na prádlo a kolíky. Zbytek se poddá. Ještě jsem si koupila nějaké hygienické potřeby, jako třeba toaletní papír, sprchový gel, šampón, zubní pastu, holítka, gumičky do vlasů a nový hřeben také přišel vhod.

Bylo to tu! Stála jsem u recepce docela dost velkého Autokempinku Radešov, a čekala až přijde nějaký zaměstnanec, a zapíše si mě, a obeznámí mě o chodu celého kempu. Měla jsem v plánu, že prozatím svůj pobyt zaplatím pouze na týden, a potom třeba si připlatím na další dny. Zachumlala jsem se do své podzimní bundy, a hubovala si, že jsem si pod ní nedala aspoň mikinu, ale to už bych se v ní asi už nepohla.

"Dobrý den, čekáte na mě?" ozvalo se vedle mě. Podívala jsem se tím směrem. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, dost vysoký a normální mužské postavy. Měl hnědé oči i vlasy. Typově byl podobný teď už mému EX, a to mě vyděsilo. Roztřásla jsem se po celém těle, panikařila, a lapala po dechu. Dělalo se mi špatně. Nechápala jsem, co se to se mnou děje.

"Je vám něco? Jste celá bledá," vypískl muž, a chtěl mě snad podepřít, nebo co. Jenže když jsem uviděla, že na mě chce sáhnout, vykřikla jsem a uskočila od něj. Opět jsem byla rozrušená ze své reakce a z momentálních emocí, které mnou cloumali. Muž dal ruce do obranného gesta, a vypadal dost zmateně.

"Pardon, jsem dlouho na cestě. Je toho na mě moc. Potřebuji si odpočinout, a hlavně vyspat," blekotala jsem a stále se třásla.

"Chci se zde se svým menším karavanem, řekněme ubytovat," řekla jsem konečně to, co byl hlavní důvod mého příjezdu. Polkla jsem obří knedlík, co se mi utvořil v krku, a chytila si své třesoucí ruce, abych to aspoň částečně zamaskovala. Měla jsem obavy, že si o mě pomyslí, že jsem snad drogově závislá.

"Tak pojďte se mnou do mé kanceláře," řekl a ukázal na buňku. Roztřásla jsem se ještě více. Nicméně, šla jsem.

Vstoupili jsme dovnitř, kde se nacházel velice střídmý nábytek, a už na pohled byl postarší a hodně používaný. Uprostřed místnosti byl psací stůl s židlí, a jednou židlí naproti. Vzadu byla nejspíš přepážka, jelikož bylo vidět kousek palandy. Vypadalo to, že dotyčný zde i bydlí.

"Posaďte se," řekl mi a ukázal na židli, která byla naproti něj. Zhluboka jsem se nadechla a udělala, co po mě chtěl.

"Budu si vás potřebovat zapsat, tudíž budu od vás chtít občanský průkaz, SPZ karavanu, a dalších pár drobností," šel rovnou k věci, a já za to byla neskutečně vděčná. Měla jsem co dělat, abych své strachy třepající se tělo nějak udržela na uzdě. Podala jsem mu svůj doklad, a nadiktovala mu i značku karavanu.