Úkryt na Šumavě

24.

Ležela jsem vedle klidně oddechujícího Sebastiána a přemýšlela o všem možném. Před chvíli mě vzbudila noční můra, ve které mě div Marek neubil k smrti. A nezapomněl mě nazvat kurvou, a štětkou. Byla jsem tak roztřesená, a opět se ve mě probudil strach. Nemohla jsem se uklidnit. Otočila jsem se na bok, a snažila se uklidnit svoje divoce bušící srdce. Byl to snad nadlidský úkol. Pohlédla jsem na muže, který ležel vedle mě. Vzpomněla si, co se mezi námi před několika hodinami stalo. Příjemná procházka od jezera sem, kde mi uvařil vynikající večeři, a pak? Jeho vřelá náruč, jemné a intenzivní polibky, pevné a elektrizující doteky, a nakonec jsme se jeden druhému oddali. Z jedné strany jsem nemohla uvěřit, že je to druhý chlap v mém životě, ale zároveň první, který by se mnou zacházel, jako s princeznou. Nijak na mě nenaléhal, držel se dál, aby mě neznervózňoval, a v každičkým pohledu, který ke mě směřoval, mi posílal podporu, klid, laskavost, a spoustu něhy, citu. Modlila jsem se, jestliže spolu máme být, tak ať je takový jako nyní navždy. 

Z mých myšlenek mě Sebastián vyrušil tím, že se přetočil z boku na bok. Byl ke mě čelem, a znovu klidně oddechoval. Podívala jsem se na hodiny na svém mobilním telefonu. Bylo teprve šest ráno, ještě bylo brzy. Stále jsem byla jakási roztřesená, a neklidná. Ten sen byl tak neskutečně živý. Zdálo se mi to nejhorší. Marek mě zde v kempu našel, zbil mě, a taky Sebastiána. Nikdo nám nepřišel pomoci. Nikdo. Já plakala, a snažila se Marka od Sebastiána odtrhnout, ale neměla jsem dostatek síly. Bylo mi z toho hrozně špatně. A proto jsem musela jít okamžitě na čerstvý vzduch. Pomaličku, a co možná nejtišeji jsem vylezla z postele, a následně vyšla i z ložnice. Opatrně jsem ji za sebou zavřela. Jako první ke mě přiběhla Bella, a nemohla jsem pokračovat dál, dokud jsem se s ní řádně nepomazlila. Poté jsem otevřela dveře od karavanu, a vyšla na chladný, ale svěží vzduch, který mě okamžitě probral. 

Bella toho využila, aby se proběhla kolem, a vykonala potřebu, a já měla během toho čas, se vzchopit, než se Sebastián probudí. Po chvíli jsem se posadila na schodek karavanu, a Bella se posadila ke mě. Drbala jsem ji za uchem, a během toho si v hlavě znovu a znovu přehrávala sen, který se mi zdál. Nejvíce mě děsila, živost toho snu. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že by se ten sen mohl stát skutečností. Co když se to Marek nějak dozví. Místo mého pobytu? Když vynaložil takové úsilí, aby mě nahlásil jako pohřešovanou, a ještě ke všemu mentálně nestabilní. Blázna. Jistě se nespokojí s tím, že mu ve Vsetíně ti jeho kumpáni od policie řeknou, že jsem se sice našla, jsem v pořádku, a že po řádném prošetření nemají důvod a ani právo mě nějak zadržovat, či převést zpět do Vsetína. Stoprocentně je schopen z nich dostat, minimálně to, že se nacházím na Šumavě, a to mu bude bohatě stačit. Už to nebude celá Česká republika, ale jenom Šumava. Roztřásla jsem se, a rozplakala. 

"Sofie, tady jsi. Bál jsem se, že jsi mi utekla," řekl Sebastián, který se objevil za mnou u schodů. 

"Co se stalo? Jsi v pořádku? Ublížil jsem ti?" chrlil ze sebe Sebastián, a sešel schody za mnou a Bellou ven, jelikož jsem vstala a uvolnila mu cestu. 

"Ne Sebastiáne, ty jsi mi nijak neublížil. Díky tobě mám pocit, že můžu volněji dýchat," šeptla jsem a zachumlala se do jeho vřelé náruče. 

"Asi se přece jenom něco stalo. Noční můra?" vydedukoval. 

"Ano, myslela jsem, že když přespím tady, moje hrozné sny si mě nenajdou, ale mýlila jsem se. Měla jsem dost živý sen, který mě dost vyděsil. Nejsem schopná se uklidnit. Tak moc se bojím," řekla jsem plačtivě. 

"Ty moje zlatíčko. Neboj se, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo, aby ti kdokoliv ublížil. Ochráním tě, věř mi," hovořil mi přímo do očí. Nikdy, nikdo mi toto neřekl, a jak krásně se to poslouchalo. A jak moc jsem tomu chtěla věřit. 

"Já se nebojím o sebe, ale o tebe! V tom snu jsi od Marka dostal pěknou nakládačku, z obličeje ti tekla krev, a já neměla dostatek síly, abych ti pomohla. Kolemjdoucí nám také nepomohli. Neodpustila bych si, kdyby se ti kvůli mě něco stalo!" chrlila jsem ze sebe. Třásla jsem se po celém těle, a nevěděla, co si počít. 

"Sofie, byl to jenom noční můra. Věř mi, že bych si vedl jistě lépe, než co si viděla ve snu. Neopustím tě," opáčil a znovu mě pevně k sobě přitiskl. Byla jsem mu vděčná, ale bát jsem se nepřestala. 

"Navrhuji dát si dobrou snídani, a vyrazit do Prášil. Je tam perfektní cukrárna. Co na to říkáš?" optal se Sebastián. Usmála jsem se. 

A tak jsme po snídani vyrazili. Cítila jsem se mnohem lépe. Byť někde vzadu v hlavě pořád ten strach byl. A co bylo horší, že jsem měla jakýsi divný a zvláštní pocit. Byla jsem z toho pořádně nervózní. V Prášilech jsme zavítali do tamější Cukrárny u Pampelišky. Byla to maličká, útulná, a voňavá kavárnička. Zákusků měli poskrovnu, ale za to vypadaly skvěle. Rozhodla jsem se, že si dám banánek v čokoládě, a se šlehačkou. A k tomu Latté. Sebastián volil to samé, kromě kávy. 

"Jak se ti tu líbí?" optal se Sebastián. 

"Je to tu příjemné, uklidňující, útulné. Cítím se tu dobře," řekla jsem. Hned jakmile nám donesli naši objednávku, s chutí jsme se do ní pustili. 

Na to, jak je banán v čokoládě, jednoduchý a bezprávný dezert, chutnal jako zákusek se složitým postupem přípravy. Lehký, svěží, a rozplýval se na jazyku. Nebyla jsem po něm nijak přecpaná, či přeslazená. Stálo to za to, se sem vracet právě kvůli tomuto zákusku. Obalil moje bolavé nervy. Aspoň na chvíli jako normální člověk. Na chvíli naprosto bezstarostný, veselý a volný člověk. Byla jsem Sebastiánovi vděčná, že mě sem vzal. 

Nezmohla jsem se na slovo, jak jsem se nyní dobře cítila. Tak, jak dlouho ne. Tolik mi chyběl tento pocit. Na nic nemyslet, nic neřešit, prostě jen sedět, a papat mňamku. A koukat při tom, na toho nejkrásnějšího, nejsvůdnějšího, a nejsympatičtějšího muže. K dokonalosti už nic nechybělo.