Úkryt na Šumavě

18.

Nakonec jsem se odhodlala jít s pravdou ven i já. Pověděl mi toho spoustu. A zasloužil si to samé. Taktéž jsem začala od úplného začátku, až po sem. Tvářil se zcela neutrálně. Nic neprozrazovalo, že by se mnou snad nějak pohrdal, nebo se mi vysmíval. Bella mě během mého vyprávění nutila, ji hladit. A mě to pomáhalo. Dodávalo mi to sílu, říct vše. A tak se to povedlo. Najednou se mi ulevilo, byť jsem stále pociťovala jakousi nejistotu, strach a nervozitu. Nenalhávala jsem si nic. K Sebastiánovi mě to neskutečně táhlo. Jak je to možné? Nebyla jsem si schopna odpovědět. Skončila jsem s vyprávěním mého životního příběhu, před nějakou malou chvíli. A nyní bylo ticho. Každý jsme nad něčím bloumali. A rozhodně teď nebyla vhodná chvíle se zvednout, a říct, že už musím jít. Mohlo by to vše ukončit. O to jsem nestála. Byly jsme dvě bolavé duše.

Dozvěděla jsem se, že Bellu si vzal z nějakého útulku, kam ji umístili její předešlí majitelé, se slovy, že šlo o nevhodný dárek. Ihned se do ní a její povahy zamiloval. A nedivila jsem se. Já také. Byla úžasná, a bylo dobře, že našla to, po čem prahla. Domov na kolečkách. Stále jsme mlčeli, a já nevěděla, co říct. Bylo to neskutečné. Nečekala jsem něco takového.

"Tak mi na to něco řekni. Tvoje mlčení mě dost sžírá," řekl Sebastián a postavil se naproti mě.

"Je to dost silný příběh, který napsal tvůj život. A chci ti říct, že tě neodsuzuji. Stojím při tobě," opáčila jsem. Jeho modré oči se podívali do těch mých. Opatrně vzal moji ruku do té své. Jeho dotyk byl neuvěřitelný. Jako by měl schopnost vlít mi do žil energii tak silnou, že by snad mohla vybouchnout.

"Děkuji. Měl jsem obavu, že bys mi mohla nedůvěřovat, a odjet," opáčil.

"Měl jsem v plánu, že zde přenocuji maximálně dvě noci, ale když jsem tě uviděl poprvé u toho splavu, něco ve mě mě přinutilo zde zůstat až do teď. A pak Bella. Bella se od tebe nemůže hnout. Mám pocit, že mi tím něco naznačuje. A nebo už mi doopravdy hrabe," hovořil. Hrudník mi stahovali provazy pocitů plného adrenalinu, neznámého vzrušení a touhy. To mě tady hrabe.

"Možná je dobře, že jste s Bellou neodjeli," namítla jsem a hlas se mi malinko chvěl.

"Možná," potvrdil.

"Jenže, co když mě tady Marek najde?" zeptala jsem se po chvíli ticha, strávené zírání si do očí.

"Jestliže mě najde, odvede mě zpět do Vsetína, anebo mě zabije," vypískla jsem zmučeně. Pronásledoval mě strach z toho, že mě zde najde. A také z toho, co udělá.

"Nebudu ti lhát," řekl mi a volnou rukou si protřel obličej. Tázavě a vyděšeně jsem se na něj podívala.

"Moc často zprávy nesleduješ, že? Je po tobě vyhlášeno celostátní pátrání. Jsi pohřešovaná. Dle nich jsi psychicky nemocná, a mohla bys být sobě sama nebezpečná," řekl mi Sebastián a se mnou se zatočil svět. Udělalo se mi jaksi slabo.

"Sebastiáne, já od něj utekla, nechala jsem mu tam dopis, ve kterém jsem mu jasně napsala, že od něj odcházím. Navždy, že se už nenechám mlátit, týrat, a ponižovat," chrlila jsem ze sebe vyděšeně.

"Já ti věřím, ale zřejmě on to uměl dobře zahrát," opáčil mi.

"Sebastiáne. Teď se tě na něco zeptám. A chci pravdivou odpověď, ať je jakákoliv. Rozumíš?" Na odpověď mi přikývl.

"Napráskal jsi mě? Přijdou si pro mě v nejbližších dnech?" zeptala jsem se a třásla se jako osika po celém těle.

"Nikoliv. Přísahám," odpověděl mi a díval se mi přímo do očí. Byl klidný, vyrovnaný a jeho pohled neprozrazoval nic, co by mě utvrdilo o tom, že lže.

"Opravdu?" vyjekla jsem a z očí mi vytryskly slzy.

"Opravdu," odpověděl mi a hned na to mě jemně vtáhl do vřelého a pevného objetí. Zachumlala jsem se v jeho hřejivé náruči, a poslouchala jeho divoce bušící srdce. Nikdo nikdy mě takto neobejmul.

"Co budu dělat? Musím balit. Utéct někam dál," začala jsem jančit, když jsem se odtáhla z jeho náručí.

"A kam dál? Do Německa? Na hranicích tě chytnou. Celostátní pátrání, jen tak neobejdeš. Tvoje fotografie visí na každé celnici, a také na policejní stanici," mluvil ke mě.

"A malinko bych tě poopravil," dodal. Tázavě jsem se na něj podívala.

"Chtěla si říct, co budeme dělat? Sofie Mauverová, já se tě totiž nevzdám. Mám takový dojem, že jsi to ty," řekl mi. Překvapeně jsem na něj zírala. Nezmohla jsem se na slovo. Mohla jsem mu věřit? Nejspíš ano.

"Ať už jsem jakýkoliv, a ať už jsem v životě posral cokoliv, tak bys měla vědět jedno. Nikdy bych vědomě nikomu neublížil. A ženě, na kterou nejsem schopen přestat myslet, už vůbec ne," řekl mi a díval se mi přímo do očí.

"Dobře, co budeme dělat?" optala jsem se.

"Nic," opáčil suše.

"Cože? Jak nic? Co když nás najde, je to blázen. Je schopen všeho. Zlomil mi levou ruku, žebra a nos!" hysterčila jsem.

"Sofie uklidni se. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Počkej, to ti vážně udělal?" ujišťoval mě, ale pak se zarazil.

"Ano, když jsem upadla kvůli otřesu do mozku do bezvědomí teprve potom toho nechal, a odvezl mě na pohotovost. Kde tvrdil, že jsem spadla ze schodů. Od té doby si dával pozor, aby mě již nikam vést nemusel. Jenže i tak mě mlátil. A psychicky týral," mluvila jsem. Sebastián jen zavřel a hned otevřel oči, a protřel si obličej.

"Udělejme to takto. Prostě nedělejme nic. A uvidí se. Jde to všechno přes policii, věřím tomu, že by se to dalo s policií vyřešit v klidu, když by nás někde lapli," mluvil Sebastián.

"Dobře, ale co když Marek pátrá i na vlastní pěst. K tomu má i několik kamarádů u vsetínské policie, co když můžou zatahat nějak blbě za nitky?" hovořila jsem.

"Co kdybych poslala policii dopis, kde bych jim řekla jak se věci mají?" optala jsem se.

"Udělej to. Zítra. A pozítří tě mají," řekl mi chladně. Zalapala jsem po dechu.

"Myslíš, že by tvůj ex mohl přijít na to, kde se teď nacházíš?" zeptal se.