Úkryt na Šumavě

9.

"Dobrý den, dal byste si se mnou kávu?" optala jsem se a pozvedla úplně bílý hrnek s horkou kávou. Sebastián na mě překvapeně pohlédl. A příjemně se usmál. 

"Dobrý den, moc rád," řekl a převzal si ode mě hrnek. Viděl, jak se mi třásla ruka, jak bojuji, jak jenom můžu. Div, že jsem kávu nerozlila. 

"Dojdu si pro židli," řekla jsem a Sebastián přikývl. Vrátila jsem se i s doprovodem Belly ke svému karavanu, který jsem zamknula, vzala si židli a ještě misku s ovocem. Vrátila jsem se a třásla jsem se po celém těle. Dala jsem si židli značný kousek naproti něj a misku se svačinkou jsem položila na stůl. Uvelebila jsem se do svého trůnu s dekou, a sáhla po svém hrnku. 

"V první řadě bych vám chtěla...chtěla poděkovat, za ten hrnek, je překrásný," předběhla jsem ho. Usmál se. Sice jsem se třásla jako osika, nikoliv zimou, nýbrž nervozitou, strachem, a zoufalstvím, ale i přes to všechno se mi neskutečně líbil. Byl mužný, vysoký, svalnatý. Žádné párátko. Naprostý protiklad. 

"Nemáte vůbec za co, jsem rád, že se vám líbí," řekl přátelsky Sebastián. Kývla jsem, třesoucíma rukama jsem se napila z hrnku. 

"A také jsem se vám chtěla omluvit za svůj úprk," řekla jsem. 

"To je také v pořádku," řekl.

"Ne není, bylo to neslušné," opáčila jsem. 

"Já jsem Sofie," řekla jsem, vstala, a nabídla mu ruku, jako to udělal on včera. A sama jsem nad sebou žasla. 

"Sebastián," taktéž se postavil, představil se, a přijal mé gesto. Hned na to jsem se posadila a znovu jsem se napila, a snažila se nepolít kávou, jak se mi třásly ruce. 

"Je vám zima? Přinesu vám ještě deku, jestli chcete," řekl mi příjemně a už se zvedal. 

"Ne, zimou to není. Jsem jenom nervózní. Mám bolavou duši," řekla jsem. 

"Chápu," řekl a napil se kávy. 

"Nabídněte si, moje babička tomu říkávala vitamínová bomba," řekla jsem a ukázala na misku. Usmál se.

"Dobře, jen dojdu pro vidličky," řekl a vstal. Jen jsem kývla, a nadávala jsem si. Také mě to mohlo napadnout. Sebastián byl za chvílí zpět s dvěma vidličkami. Jednu mi podal, a tu jsem s díky převzala. Hned na to jsem si na vidličku nabodla kousek kiwi, a dala si ho do úst. Bylo příjemně kyselé. 

"Jste na dovolené?" optala jsem se a napila se své kávy. 

"To úplně ne. Prostě se v mém životě stalo pár událostí, které mě srazili na kolena. A říkal jsem si, že tady bych mohl naleznout to, co moje duše potřebuje," řekl a napil se kávy. Jen jsem kývla. 

Bella mě svým čenichem drcala do opřeného loktu o opěradlo, a dožadovala se pohlazení, které jsem jí dopřála. Byla skvělá, temperamentní, ale tak přítulná. Koukala na mě svýma očima, a mě to hlazení docela uklidňovalo. To němé zvíře v sobě mělo nějakou magii. 

"Víte, co je zajímavé?" zeptal se po chvíli ticha Sebastián. 

"Co?" optala jsem se zvědavě. 

"Bella se v životě nenechala pohladit od někoho cizího. A od vás se nechá drbat, jako by se nechumelilo," odpověděl Sebastián. 

"To je zajímavé. Je prostě kouzelná," řekla jsem a stále jsem ji hladila. Držela a slastně přivírala očka. 

"Je to perfektní kamarádka," dodal Sebastián. 

"To věřím," opáčila jsem. 

"Odkud jste, máte velice zvláštní přízvuk," optal se.

"Pocházím z Valašska, konkrétně ze Vsetína," řekla jsem. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem mu věřila. 

"Páni, to je přes celou republiku!" vyjekl Sebastián překvapeně. 

"A co vás sem přiválo. Tak děsně daleko," ptal se dál. 

"Strach, zoufalství, panika a bolest. Je to dost čerstvé, a jestli se neurazíte, ráda bych přešla na jiné téma," vysoukala jsem ze sebe jelikož se mi začal tvořit knedlík v krku.

"Vůbec se neurazím. Plně to chápu. Jak je vidět oba máme trápení, která nás sužují," podotkl. Jen jsem kývla. 

"Odkud jste vy?" zeptala jsem se pro změnu já. 

"Z Liberce," odpověděl. Jen jsem kývla. 

"Máte ráda třeba nějaký sport? Co například hokej? Fandíte nějakému týmu? Třeba Vsetínu?" zeptal se dál. 

"Jo, hokej mám ráda. Spíš reprezentaci. Jinak jsem nedostala šanci, podívat se na zápas Vsetína," řekla jsem. Správná žena nemá někde pořvávat, jako smyslu zbavená. Správná žena chodí do klubu moderních žen a zajímá se jen o to, aby bylo o svého muže příkladně postaráno. Vzpomněla jsem si na Markova slova, když jsem chtěla jít fandit. 

"Aha. Za chvilku právě to mistrovství světa bude, když budete chtít, můžeme ho sledovat společně," opáčil. O něčem takovém se mi snad ani nesnilo. 

"Uvidíme," řekla jsem a dopila kávu. Přikývl. Dopila jsem kávu, poté i dojedli menší pohoštění, a já už byla psychicky hodně vyšťavená. 

"Děkuji vám za příjemné posezení, a rozhovor. Bylo to prima, ale nyní, půjdu," řekla jsem a vstala. 

"Také vám děkujeme za milou společnost, budeme rádi, když to zopakujeme," řekl mi vlídně Sebastián, a také vstal. 

"Třeba ano," šeptla jsem. Pomohl mi odnést mé nádobí, a já si vzala svoji židli. Bella dělala doprovod. Na rozloučenou jsem ji musela pořádně podrbat za uchem, a pak jsme se rozloučili. 

Jakmile jsem vstoupila do svého domova, zamknula za sebou se mi ulevilo. Moje psychické pochody mě neskutečně unavili, nicméně měla jsem z toho dobrý pocit. Sice jsem seděla od něj zbytečně moc daleko, ale prostě to byl pokrok. A nevěřila jsem, že bych toho byla schopná po prvním sezením s psychologem. Možná jsem opravdu měla velkou naději na získání svého já. S panem Semerádkem se uvidím příští středu, a těšila jsem se, až mu o tom povím. Věděla jsem, že ze mě bude mít radost. 

Svlékla jsem si bundu a umyla nádobí. Poté jsem ho utřela a podívala se na stav pitné vody. Ještě to bylo v pořádku, ještě tam bylo vody dost. Otevřela jsem dveře od lednice a přemýšlela, co si dám k večeři. Nakonec jsem naznala, že bude nejlepší dojíst zbytky. A tak jsem si namazala rohlík, a na to dala šunku. Po chvíli jsem se podívala na telefon a podívala se na internet, abych zjistila jaké zítra bude počasí. A moc jsem z předpovědi nebyla nadšená. Podle všeho bude celý den pršet. No to nic, buď si budu psát svůj deník, nebo si číst některou z knih.