Úkryt na Šumavě

2.

Jakmile jsem se ujistila, že skutečně odešel, všeho jsem nechala, a vytáhla ten největší kufr, co jsem našla pod postelí. Musím pryč. S ním nebudu už ani minutu. V moji hlavě blikala tato věta, jako alarm. Hned jak jsem ho našla, začala jsem do něj skládat všechno moje oblečení, co jsem měla. Moc jsem toho nevlastnila. Půl kufru patřilo věcem pro chladné až zimní dny, a půl kufru patřilo letnímu oblečení. Spodní prádlo, a drobné doplňky taktéž našli útočiště v tomto zavazadle. Taktéž tam našlo útočiště povlečení po mé milované babičce. Ujistila jsem se, že ve skříni nezůstala jediná ponožka, a poté přešla do koupelny, kde jsem si zabalila veškeré svoje dámské věci. Sprchový gel, šampón, tělové mléko, kartáček na zuby, a zubní pastu. Každý jsme používali jinou. Hřeben, pár gumiček, fén na vlasy, a to bylo vše. A několik párů bot. Nic víc tam nebylo mého. Na osobní věci jsem si vzala svůj menší Wuch batůžek, nacpala tam Emily Brontëovou, s mými úsporami, a také peněženku, nabíječku na telefon, a několik dokumentů. Převlékla se z pyžama do civilu, a spací úbor nacpala do kufru.

Něco mě napadlo. Ze svého telefonu jsem vyndala SIM kartu, a rozbila ji sekáčkem na maso. Nebyl nikdo, kdo by mi chtěl volat, kromě toho hajzla, ale to měl smůlu. Nechtěla jsem od něj dostat už jedinou SMS zprávu, jediný telefonát. Chtěla jsem ho navždy vymazat ze svého života. Víckrát ho už nevidět. A toto bylo to nejlepší řešení. Telefon jsem dala zpět do batohu, a rychle horečně přemýšlela, co všechno je v tomto mém hnusném vězení ještě moje. Málem bych zapomněla na jedinou fotografii, která mi zůstala po babičce. Strčila jsem ji do batohu, a znovu prošla celý byt. A vskutku už jsem nic nenašla. Přemýšlela jsem, jestliže tomu idiotovi zde nechám nějaký dopis. Možná bych měla.

Marku,

z poslední vůle, která mi ještě zbyla, jsem se rozhodla od tebe jednou provždy odejít. Šest let stačilo na to, abych si konečně uvědomila, co jsi zač. NIKDO ani ty, nemá právo se chovat k člověku, kterého by měl opravdu milovat, tak jako ses ty choval ke mně. Jsem ČLOVĚK z masa a kostí, a s vlastním rozumem, nikoliv panenka na hraní. Už se nenechám mlátit, ani od tebe, ani od někoho jiného.

Buď tak laskav, a nehledej mě! Nechej mě na pokoji. Nechci tě už v životě vidět! Ničil si mi život už dost, a nyní je na čase, abych se dala do pořádku, z tvé "lásky"

Sbohem
Sofie

Papír jsem nechala položený na kraji baru hned u kalendáře, jelikož jsem věděla, že tam si ho všimne. A pro jistotu jsem si ho dvakrát vyfotila a snažila se, aby fotografie byly co možná nejostřejší. Nejspíš ho tím rozzuřím doběla. Nicméně jsem věřila, že se mi to celé zadaří. Oblékla jsem si svoji podzimní bundu, obula se, vzala si svá zavazadla, a kukátkem jsem zkontrolovala, jestliže je čistý vzduch. Zdálo se, že ano. Vyšla jsem z bytu, a za sebou zamknula. Měla jsem v plánu mu klíče od jeho domova nechat ve schránce. Už jsem chtěla jít, když jsem potkala sousedku od naproti. Paní Vařanková byla vždy moc milá. Byla to důchodkyně, která žila jen se svým pejskem.

"Paní Mauverová, kampak se chystáte?" optala se mě vlídně. Na vodítku měla svého poměrně uštěkaného jorkšíra, který na mě byl již zvyklý, a tak na mě neštěkal. Jen na cizí lidi venku.

"Do lázní. Mám bolavá záda," řekla jsem rychle.

"Tak si to tam užijte," odpověděla mi mile.

"Děkuji vám, mějte se hezky," řekla jsem a kývla.

Hned na to jsem rychle zaplula do výtahu, který s paní Vařankovou přijel a stiskla tlačítko označující přízemí. Můj žaludek byl scvrklý, a dost mě trápil. Pálila mě žáha, a celá jsem se od nervů třásla. Byla jsem tak kousek, měla jsem tíživý strach, že se něco posere. Marek by měl mít podle značky u směny v kalendáři, linku jezdící v okrajových částech Vsetína, takže bych ho neměla nikde potkat. A on by byl schopen zastavit autobus klidně uprostřed silnice, a před všemi lidmi mě zastavit, nacpat do autobusu, dovést domů, a zamknout. A až by skončil směnu, pořádně by si to se mnou vyřídil.

Vyšla jsem z paneláku, pohledem jsem zkontrolovala okolí, a když jsem nic podezřelého nezjistila, vhodila jsem klíče do schránky, která nám patřila. Mauverová a Dvorský. Přečetla jsem si. Už jenom Mauverová. Nikdo jiný. Hned na to jsem spěchala směrem k vlakovému nádraží. Cestou jsem se otáčela, a měla oči našťopkách, ale tudy by dnes neměl jet. Jenže mohlo se to změnit, nemohla jsem to nikdy s určitostí vědět. Marek o práci nemluvil. Ještěže měl kufr kolečka, kdybych ho měla táhnout v ruce, pořádně bych se nadřela. I tak to byla dost fuška, jelikož byl dost těžký. Spěchala jsem, a každé čekání na přechodu pro chodce bylo pro mě mučením. Strach mě mučil, ale i poháněl dál. S otáčením za sebe mě dost bolelo za krkem.

Doplahočila jsem se na nádraží. I když jsem šla malinkou oklikou, jelikož vedle vlakového nádraží je i to autobusové, a to by pro mě mohla být hrůza. Vypadalo to, že jsem to zvládla. Vešla jsem do nádražní budovy, a jako první se podívala na tabuli, která informovala o vlakových odjezdech. Jako první, co mě padlo do očí, byl Valašský expres, ze Žiliny do Prahy. To je ono! Do Prahy, a pak se uvidí. A co mi přišlo vhod bylo i to, že za deset minut měl přijet. Rychle jsem přešla k přepážce, kde jsem si koupila lístek až na konečnou, a šla ven.

Čekala jsem venku na vlak směřující až do Prahy, a byla jsem dost nesvá. Koukala jsem se na hodiny a přešlapovala z místa na místo. Proboha. Ještě kousek. Byla jsem tak nervózní, měla jsem pocit, že s sebou třísknu o zem. Když už jsem si myslela, že to nezvládnu, že mě strach zabije, konečně vlak přijel. Na nic jsem nečekala a vlezla do něj. Svůj kufr jsem si dala do regálu nedaleko ode mě, a sedla si k oknu. Odložila jsem si bundu a opřela si hlavu o opěradlo. Srdce mi bušilo, jako o závod. Málem mi vyskočilo z hrudi. Zase jsem byla o chlup blíže k vytoužené svobodě. Ještě chviličku.

Vlak se pomalu začínal rozjíždět, nevěděla jsem, co mě donutilo podívat se z okna. Málem jsem na místě zemřela. U nádražní budovy stát neuvěřitelně nasraný Marek, který zuřil. Cosi řval do vzduchu a pak řádně nakopl koš na odpadky, který odletěl kam si do pryč. To už jsme nabrali pořádnou rychlost, a měl smůlu. Bylo jisté, že vlak už nedohoní. Všechno ze mě spadlo, asi po dvaceti minutách jízdy. Až poté jsem si dovolila se uvolnit. Rozplakala jsem se, jako malá holka. Plakala jsem dlouho, a vydatně. Potřebovala jsem ze sebe ten strach, bolest, zklamání, a napětí dostat. A bylo mi jedno, jestliže se na mě ostatní cestující dívají, či nikoliv. Už toho na mě bylo prostě moc. A uvědomění, že jsem vše stihla tak akorát, že chybělo málo, a mohl mě chytit. To bylo teprve to, co mě málem dorazilo.

-***-

Zdravím své nejmilejší čtenáře!

Tak jsem se konečně rozhoupala, a rozhodla jsem se pro stejný způsob, jako u příběhu Mezi mantinely. Snad se vám bude líbit i toto moje dílo. Taktéž je psané s mojí fantazií, a tak jak se na mě děj "valí" a jak to cítím.

Pondělí by mohlo patřit Úkrytu na Šumavě, budu se snažit vydávat jednotlivé části pravidelně.

Vaše Kristýn 😊