Úkryt na Šumavě

6.

S výkřikem jsem se probudila. Lapala jsem po dechu, a stále viděla před sebou Markovu rozzuřenou tvář. Rychle jsem se dívala kolem, a šmátrala rukou po nějakém vypínači. Po nějaké době jsem ho našla, a rozsvítila malé světlo u postele, a až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně pořád ve svém karavanu, a všude je klid. Sáhla jsem po telefonu a zjistila, že je přesně půl noc. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Byla jsem tak vystrašená. Rychle jsem vyskočila z postele a zkontrolovala dveře, jestliže jsou stále zamknuté. Byly, ani se nehnuly, a klíč od nich ležel na stole, přesně tam, kde jsem ho večer položila. Ještě jednou jsem zkontrolovala dveře. 

Došourala jsem se zpět do postele a posadila se na ni. Bála jsem se. Co když mě tady najde? Co mi udělá? Lehla jsem si a přikryla se teplou peřinou. Světlo jsem si ještě nechala rozsvícené, ale byť osvětlovalo pouze část s postelí, bylo dost ostré. A po pravdě, měla jsem strach zhasnout. Snažila jsem se uklidnit, ale bez úspěchu. Žaludek se mi stresem a panikou kroutil, a měla jsem strach. 

Pak mě napadlo, že bych mohla odtáhnout závěsy z oken, které byly na straně k silnici, a blíž k srdci kempu a k pouličním lampám, a tím by zde nemusela být taková tma. Jen šero. Znovu jsem vstala, a zkusila to. Odtáhla jsem závěsy, a vyhlédla ven. Byl tam klid, žádný pohyb. Všude se spalo. Záclony na oknech byla parádní věc, když nerozsvítím, nikdo sem neuvidí. A navíc byly takové hustší. Vrátila jsem se zpět do postele, lehla si a zkusila zhasnout světlo u postele. 

Opravdu, pomohlo to. Ulevilo se mi. Už tu nebyla taková tma, jako před tím. Malinko mě to uklidnilo. Jenže stále jsem se bála usnout. Měla jsem hrůzu z toho, že by se ten sen mohl opakovat, nebo nedej bože, být ještě horší. Hleděla jsem do stropu. Trvalo dlouho, než jsem usnula, a když už se mi zdařilo, tak jsem se co hodinu budila. A takto až do rána. 

Ráno jsem se vzbudila kolem půl osmé. A po chvíli jsem vzdala veškeré pokusy o usnutí, a vylezla z postele. Ustlala jsem si, vzala toaleťák a odskočila si na toaletu. Tentokrát všude bylo čisto a voněla tam dezinfekce. Jakmile jsem se vrátila vyčistila jsem si zuby opět do dřezu, spláchla to, a poté jsem se převlékla do vyteplených legín, trička a na to dala svetr. Oblékla jsem si bundu, a vzala si peněženku, a menší látkovou tašku. Na pečivo to bohatě stačilo. 

Prošla jsem se kolem stanů, kde se ještě spalo. Přes látku bylo slyšet hlasité chrápání. Došla jsem až do kiosku, a stoupla si do menší řady. Přede mnou stálo pět lidí s krosnami na zádech. Pravděpodobně vyráželi na túru, a kupovali si svačinu. Nevěnovala jsem jim pozornost. Hned jakmile na mě došla řada, řekla jsem si o své objednané pečivo, zaplatila a mířila zase zpět. Nijak jsem se tam nezdržovala. 

Vrátila jsem se, a na malou chvíli jsem se zastavila před svým malým karavanem. Napadlo mě, že bych si mohla koupit rozkládací stůl, s židlí, a mohla bych si udělat i takové příjemné venkovní posezení. A proč to neudělat hned po snídani! A hned jsem měla na dnešní den program. Jako první jsem se najedla, a do batůžku si přendala peněženku z nákupní tašky. Poté jsem si zjistila autobus do Sušice a měla jsem štěstí. Ještě jsem měla čas zajít si i na toaletu. Zamknula jsem svůj karavan a šla. 

Stála jsem na zastávce, která byla od kempu vzdálená pouze pár metrů. Stačilo jen přejít cestu. Po chvíli přijel autobus, jehož konečná stanice byla Sušice. Nastoupila jsem, zaplatila, a posadila se do přední části autobusu, rovnou k oknu. Vozidlo bylo poloprázdné. Jen vzadu seděli nějací lidé. Cestou jsem se koukala na ubíhající krajinu, která na mě opět působila svojí přitažlivou magií. Sledovala jsem stromy, řeku, nebe, vesnice, kterými jsme projížděli, a kde jsme zastavovali a nabírali ostatní cestující. Byla to příjemná cesta. Snažila jsem se myslet na něco hezkého, na cokoliv, co by mi moji bolestivou mysl zaměstnalo. Odvrátilo pozornost od starostí, bolestí, strachu, paniky, smutku, a zoufalství. Soužití s tou zrůdou mě poznamenala. 

Vystoupila jsem v Sušici na autobusovém nádraží, a šla podle navigace. Dostala jsem se na náměstí, kde jsem se rozhlížela po obchodech. Jenže žádný z nich nevypadal, že by prodával rozkládací kempovou židli se stolem. Po chvíli rozhlížení, moje moči narazili na knihkupectví, a tak jsem nad tím pokrčila rameny a navštívila ho. Ovanula mě vůně nových knih, a neváhala jsem. Začala jsem si procházet knihy od prvního regálu, který byl po blíž. Narazila jsem na thrillery a detektivky. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych byla schopná čist horory, thrillery, nebo napínavé detektivky. Potřebovala jsem něco, co moji mysl zaměstná, a malinko pohladí moji bolavou duši. A tak jsem přešla k jiným žánrům. Objevila jsem knihu Dopisy, které nikdo nečetl. Dost mě to zaujalo, a tak jsem se rozhodla, že si ji pořídím. Poté jsem objevila i krásnou knihu. Poměrně tenkou. Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Taktéž jsem se rozhodla, že si ji koupím. A jako poslední mě zlákala Vypravěčka od Judi Picoultové. Přešla jsem k pokladně, zaplatila jsem a odešla. 

Celou Sušici jsem měla prochozenou, bolely mě nohy, ale to pro jsem zde byla jsem nenašla. Byla by škoda v hezkém počasí sedět v karavanu. Už jsem pomalu ztrácela nápady, kam ještě zajít, ale pak jsem se objevila před Lidlem. Pokrčila jsem rameny, a vstoupila dovnitř. Vzala jsem si koš, a vyjela do uliček. Do rukou se mi dostala velice teple vypadající černá deka. Pokrčila jsem nad tím rameny, a dala ji do koše. Pokračovala jsem dál. Nemohla jsem tomu uvěřit. Celý den jsem běhala snad po celé Sušici, kvůli rozkládací židli a stolu, a nakonec to najdu v Lidlu. Byla jsem ráda, že už to nebudu muset nikde shánět. Jen bylo otázkou, jak to všechno unesu. Autobusové nádraží bylo docela daleko. Vzala jsem židli, která by spíš seděla rybářům, ale bylo mi to vskutku jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby splnila účel. Stůl byl na mé poměry možná zbytečně moc velký, ale nemínila jsem si stěžovat. Konečně jsem našla to, pro co jsem sem jela, a zbytek mi bylo naprosto jedno.