Úkryt na Šumavě

25.

Objevili jsme se v Prášilské botanické zahradě, kde byla spousta krásných, a voňavých květin. Valnou většinu z nich jsem neznala. Nicméně, každá vedle sebe měla cedulku s názvem a nějakými zajímavostmi. Člověk se mezi nimi procházel, a vdechoval do sebe ten čistý, svěží, a neodolatelně voňavý vzduch, a jako by se opravdu objevil v zahradě v nebi. Jedním slovem krása.

"Víš, bylo to pro mě hrozně těžké. A pořád je," ozval se za mnou Sebastián.

"A co?" optala jsem se a otočila se k němu čelem. Stál přímo za mnou, a mezi námi byla jen maličká mezírka. Zrychlil se mi dech.

"Od samotného začátku jsem se k tobě bál přiblížit, a pak bylo těžké i promluvit na tebe," řekl.

"Proč? Protože jsem u toho splavu utekla?" optala jsem se.

"Stál jsem za tebou nějakou malou chvíli. Dodával jsem si odvahu, abych tě nějak oslovil. Protože hezčí holku, jsem snad v životě neviděl. A pak jsi utekla. A já o sobě začal pochybovat," řekl Sebastián. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nikdo o mě nikdy neřekl, že bych byla nejhezčí holka na světě. Bylo to pro mě něco nového, neznámého. Najednou jsem měla pocit, že jsem to neslyšela, že se místo jenom zdálo. A také jsem pocítila jakousi vinu, za to, že on kvůli mým reakcím začal o sobě pochybovat, že snad ztratil poslední zbytky sebevědomí.

"Mrzí mě to. Za všechno můžou moji démoni. Mám strach z mužů. Panický. A nejhorší to bylo, když jsem se poprvé zapisovala do kempu. Ten chlap byl typově velice podobný mému bývalému. Málem jsem se v té jeho kukani udusila strachem," řekla jsem.

"To jsem pochopil až časem. Stále mám obavy, že se tě nějak blbě dotknu, a ublížím ti. Pořád z tebe cítím takovou nejistotu. Jsi stále taková napnutá," opáčil.

"Není to tebou. Je to mnou. Žije ve mě strach z toho, že mě ten prevít najde," řekla jsem a protřela si oči.

"Společně to zvládneme. Vím, jsem rychlík, na vše jdu asi moc rychle. To je jen z obavy, abych tě neztratil, abys mi někam neutekla," řekl mi. Uvědomila jsem si, že v jeho nitru je taktéž bolavý, zničený, a zoufalý človíček. Také není nejsilnější, a sebevědomější chlap, kterého bych eventuálně potřebovala. Oba jsme byli na stejné lodi.

"Jediný před kým bych utekla je Marek. Navíc bojím se, že bych se mohla znovu spálit. Nechci zažívat tu bolest, kterou jsem cítila, když jsem ze svého rodného města odcházela," odpověděla jsem.

"Tak dobře, půjdeme?" optal se Sebastián. A já jen přikývla.

Cestu zpět do kempu jsme jen mlčeli. Já rozebírala samu sebe, a to, jak jsem se Sebastiánovi otevřela. Dokázala vše hodit za hlavu, a prostě do toho jít po hlavě. Co když jsem však udělala chybu? Znali jsme se takovou chviličku, byť jsme si prozradili naše nejbolestivější tajemství, ale pořád jsem si nebyla jistá. Ze všeho jsem měla hrozný strach, v hlavě se mi honilo milion scénářů, jak by to celé mohlo dopadnout. A žádný z nich nekončil dobře. Musím se o tom poradit s panem Semerádkem, věřila jsem, že on mi může pomoci. A nasměruje mě na ten správný směr. Žila jsem v ustavičném strachu z toho, že mě ten magor najde. A z toho co udělá, až mě najde v obětí jiného muže. Nutno podotknout, krásného, mužného a sympatického muže. Snad se to nemusí nikdy stát. Může se s tím vším smířit, a dát mi jednou pro vždy pokoj. Byla to maličká jiskřička naděje, která ve mě plápolala. Jenže nebyla dost silná. Víc mě sžíral žár z toho, že se Marek nikdy nevzdá. Vždy to bylo majetnické, hrubé a bezcitné hovado. Nic víc. Nějak to dopadnout musí. O tom žádná. Přece mám po tom všem právo normálně žít, jsem taky jenom člověk, který hledá svůj domov a trochu štěstí. Byla jsem tak zoufalá z toho všeho.

"Nad čím přemýšlíš?" optal se mě Sebastián, když jsme se pomalu blížili ke kempu.

"Nad ničím důležitým," řekla jsem. Nemusí vědět, že jsem strachy bez sebe a zoufalá. Přitom jeho přítomnost byla uklidňující.

"Mě neoblafneš. Pokud, o tom nechceš mluvit, chápu," opáčil zcela klidným tónem hlasu.

"Není to v tom, že bych o tom nechtěla mluvit. Pouze nechci kazit tu příjemnou atmosféru. Musím na sobě zapracovat, a zítra s panem Semerádkem probrat všechno, co se událo," řekla jsem.

"Pan Semerádek? To je kdo?" optal se, ale zdálo se mi, že se má nějaký zvláštní tón hlasu. Něco mi na tom nehrálo, a znervóznělo mě to.

"Ano. Budeš si o mě myslet, že jsem úplné pako. Potřebovala jsem pomoct. Vždyť jsem hystericky utíkala před každým mužem, který se ocitl kousek ode mě. Panická hrůza, myslela jsem, že navždy zůstanu sama, protože k sobě už nikoho nepustím! Zbláznila bych se úplně, a nechtěla jsem si posrat i zbytek života. Nevěděla jsem kudy kam, jak mám jít dál. Tolik mě to poznamenalo," hovořila jsem.

"Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi pako, nebo jiné věci. Je to pochopitelné. Kdybych tenkrát já, našel odvahu, a zašel za odborníkem, měl bych teď nohu. A byl bych sebevědomější," řekl mi.

"Sebastiáne, tebe potkali daleko horší věci, než mě. Zničili tě, nemůžeš si vyčítat, že si jednal tak, jak si jednal. Dostal si novou šanci, asi to tak mělo být," řekla jsem smutně.

"Je to věc, kterou si budu vyčítat. Mít a nemít nohu, je rozdíl Sofie. Sakra, mohl jsem si ušetřit spoustu bolesti, jenom rozumně uvažovat. Raději jsem se měl opít, nebo nevím co," řekl mi a práskl rukou do volantu.

"Promiň, nechtěla jsem ti otevřít staré rány, nebo ti ublížit," opáčila jsem.

"V pohodě," řekl, a dál už jsme to neřešili.

Bylo ticho, a cítila jsem, že jsem řekla něco špatně. Mrzelo mě to, a několikrát jsem si náš rozhovor přehrávala a marně se v něm snažila najít to, co jsem neuváženě vypustila z úst. A unikalo mi to. Prokluzovalo mi to mezi prsty. Byla jsem tak naštvaná a rozladěná. Sama na sebe jsem se zlobila. Nevěděla jsem, jak se mám omluvit, nebo o čem mám mluvit dál. V vysvobodil mě fakt, že jsme právě vjeli do kempu. Zastavil kousek od mého karavanu, přesně jako obvykle, a vystoupili jsme. Vzala jsem si své věci, a zastavila se kousek od něj. Nějakou chvíli jsme se na sebe koukali, jako každý z nás nevěděl, co má říct. Kdo má to tíživé ticho prolomit. Chtělo se mi brečet.

"Děkuji ti, že jsi za námi nakonec přijela. Bylo to příjemné," ozval se Sebastián.

"To já děkuji, ukázal jsi mi opět krásné a magické místo. Mělo to na mě příjemný vliv. A tak ti děkuji za ty hezké chvíle," opáčila jsem a udělala krok dozadu.

"Jestliže se neurazíš, potřeboval bych být chvíli sám. Utřídit si myšlenky, uklidnit se," řekl Sebastián. A mě touto větou potvrdil, co jsem si celou dobu uvědomovala. Nějak jsem mu ublížila. A budu to muset napravit.

"Neurazím. A ještě jednou se omlouvám," řekla jsem a velice rychle jsem zmizela ve svém obydlí.