Úkryt na Šumavě

22.

Vyšla jsem ze svého skromného pokojíku ven. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Měla jsem pocit, že stěny mého prozatímního domova mě co nevidět rozmačkají, jak se stahovali k sobě. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se nějak uklidnila. Moc to nepomáhalo. Byla jsem ráda, že v pondělí opět pojedu ke svému psychologovi. Už jsem jeho rady potřebovala jako sůl. Tentokrát byla naše odmlka delší, kvůli jeho řádné dovolené, což mu samozřejmě nemám za zlé. Jen nevím, co si s tím vším mám počít. Po sléze mi však zrak sklouzl ke stolu, kde byl kamenem zatížen dopis. Kdo a kdy ho tam dal, že jsem si ho nevšimla. Přišla jsem k němu, a vzala ho, rozložila a četla. 

Milá Sofie,

nezlobím se, že jedeme s Bellou sami. Nicméně musím konstatovat, že se nám bude stýskat. Pravděpodobně přespíme dvě noci. Každopádně, kdyby sis to rozmyslela, najdeš nás na parkovišti, od kterého se jde k Prášilskému jezeru. Původně to mělo být překvapení, ale nejspíš jsem to měl celé udělat jinak. A proto se ti omlouvám.

Měj se hezky
Sebastián a Bella.

Nadechla jsem se a vydechla. Hned to jsem si skočila pro telefon, a hledala nejbližší spoje k onomu parkovišti. A měla jsem štěstí. Rychle jsem si sbalila věci na přespání, a také nějaké dobroty. Zamknula jsem svoje obydlí, a spěchala na autobusovou zastávku. Stihla jsem to jen taktak. O pár minut později jsem již seděla u okna, a koukala ven na míhající se krajinu. Zdejší příroda byla tak mocná a kouzelná. Zamilovala jsem si ji. A bylo více než jasné, že pokud se nic nestane, tak zde zůstanu. Najdu si někde byt a práci, a budu jen normálně žít. To byla aspoň vize do budoucna. A když v ní bude někdo, komu budu moci bezmezně věřit, bude spolehlivý, zodpovědný, a bude mě mít doopravdy rád, nebudu se zlobit. Budu jedině ráda. Mohl by to být Sebastián a Bella, i když pro Bellu by byl vhodnější rodinný dům se zahranou, ale to je ještě ve hvězdách. Před chvíli jsem byla hromádka neštěstí, a nyní zase optimistka. Střídalo se to jako ponožky. Jenže já za to nemohla. To se ve mě prostě dělo. Tak jsem to cítila. Ani jsem si nevšimla, že jsme již na místě. Opravdu u onoho parkoviště byla zastávka na znamení. 

Vystoupila jsem, přešla silnici, a objevila se na parkovišti. Opravdu zde jeden karavan stál. Přišla jsem k němu, ale byl zavřený. Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo mi neotevřel. Pokrčila jsem nad tím rameny. Nejdříve jsem se chtěla posadit na tašku, a počkat až se Sebastián vrátí, ale pak jsem si všimla cedule, která udávala směr k jezeru. A tak jsem se po ní vydala. Cesta s taškou na rameni nebyla zrovna nejpříjemnější, byť nebyla nijak těžká, ale i přes to se pronesla. Snažila jsem si okolí pořádně prohlédnout, a nasát ten svěží, čistý, a tak voňavý vzduch do sebe. Neměla jsem na to slov. Jak tak jsem šla po malé pěšince, měla jsem jedno malé přání. Být silnější, a odolnější. 

Konečně jsem dorazila na místo. Sebastiána jsem okamžitě poznala. Stál ke mě zády a koukal na jezero. I mě úplně uchvátilo. Bylo klidné, čisté, a magické. Jako by snad umělo mluvit vlastní řečí. Dýchalo to zde na mě velice opojnou atmosférou, která veškeré mé nejistoty, strachy, trýznění, alespoň na chvíli odvála někam pryč. Jako by zde stál někdo jiný. Zalapala jsem po dechu. Nechala větřík, aby mi cuchal vlasy, a foukal do obličeje. Jako by mě hladil, a utěšoval, že všechno už bude jenom dobré. Sebastián se ani nepohnul, stále tam stál, a Bella mu seděla u nohy, a i ona byla ke mě zády. Mohl to být muž, který by konečně stál za to? Který by mi dal to, po čem moje duše prahne? Něco mi říkalo, že klidně mohl. 

"Sebastiáne?" špitla jsem. Otočil se a vyvalil na mě oči. Bella se ke mě rozběhla div, mě neporazila na zem radostí, ale bylo to příjemné. Ona věděla, jak na mě. 

"To je to nejkrásnější překvapení," řekl Sebastián, když přišel ke mě, a lehce mi stiskl ruce v těch svých. Pokusila jsem se o úsměv. 

"Je to se mnou těžké," vydechla jsem a schovala se do jeho náruče, kterou mi velice ochotně poskytl. 

"Není. Jsi jen zklamaná a bolavá z toho, co tě potkalo," sykl mi do vlasů. Ještě více jsem se k němu přitiskla. 

"Jsem rád, že jsi přijela. Jen jsem s tím nepočítal. Říkal jsem si, že asi na tebe moc tlačím. Nemůžu si prostě pomoci," hovořil ke mě. 

"Ne, nijak na mě netlačíš. Já se jen bojím. Jsem srab," opáčila jsem. 

"Nejsi," špitl.

"Je to tady opravdu kouzelné," řekla jsem, když mě neochotně pustil ze své náruče. 

"To ano. Mám pocit, jako by zdejší místo bylo léčivé," odpověděl mi. 

"Ano. Cítím to stejně. Nejde to popsat," opáčila jsem. 

Ještě dlouho jsme tam stáli a koukali na klidnou hladinu jezera. Mlčeli jsme, a jen tak pozorovali okolí. Poslouchali šumění stromů, občasné šplouchnutí vody, a krásný orchestr v podání okolního ptactva. Neodolatelné. Jak stačilo málo, a já o tu nádheru přišla?

Po nějaké době jsme se vrátili ke karavanu. Nutno dodat, že ruka v ruce. Bella poskakovala kolem nás, vše se zdálo zalité sluncem. Zastavili jsme před karavanem a Sebastián lovil klíč z kapsy. Odemkl, a pokynul mi, abych šla jako první. Nicméně Bella byla rychlejší, a skočila dovnitř. Musela jsem se jen pousmát. Vstoupila jsem dovnitř, a jen jsem valila oči. Tolik prostoru. O tom se mi mohlo jenom zdát. Interiér byl jednoduchý, ale přesto velice vkusný. Měl zde část vyhrazenou pro kuchyni, pro posezení, sprchu, a ložnici. Opravdu jsem jen valila oči. Měl to zde útulné a na chlapa nepředstavitelně uklizené. 

"Doufám, že nemáš v plánu ještě dnes pozdě večer se vracet," řekl Sebastián, který stál za mnou. 

"Pokud tvoje nabídka přespání stále platí, tak bych ráda zůstala přes noc," řekla jsem a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že to bude dost velká zkouška. 

"Samozřejmě, že platí. Já si ustelu tady, hele," řekl, a vysunul jakési mezipatro nad řídící kabinou. Jestliže jsem před chvílí valila oči, tak nyní mi spadli až na podlahu. 

"Páni," nezmohla jsem se na slovo.