Úkryt na Šumavě

15.

28. 4. 2023

Byla jsem pozvána na snídani k Sebastiánovi. Z okna jsem viděla, že má již nachystaný stůl, kolem pobíhá jeho nejmilejší a nejskvělejší Bella, a já nevím, co na sebe.

Samozřejmě moje nervozita byla na svém místě, jako pokaždé. Nesměla chybět. Třásla jsem se. Nicméně mé psychické pochody byly o hodně mírnější. Bude to tím, že k tomu muži cítím vřelé sympatie. Je milý, usměvavý, trpělivý, vlídný. A překrásný. Je to chlap, o kterém jsem vždy snila.

Jenže tak moc se bojím opětovné bolesti, zklamání, a utrpení, které jsem prožívala s tím idiotem Markem. Doteď mě to pronásleduje, bolí, sžírá. A co teprve moje sebevědomí? Jsem jako šedá myš.

Každopádně někde vzadu jako kdyby za uchem mi cosi říká, že Sebastiánovi můžu věřit, že je to on. Ten, na kterého jsem čekala. Jenže jak si tím můžu být jistá? Co když mě to jenom klame? Co když mám opět růžové brýle? Co když mířím do vztahu příliš brzy?

Nejspíš by možná bylo vhodné jít s pravdou ven, a počkat na jeho reakci. Buď zdrhne, anebo zůstane. Možná i on by mohl říct, co ho trýzní. Naznačil, že má nějaké trápení. Možná, tahle výměna životních příběhů by nám oběma mohla pomoci. K uvědomění si, že trápení může skončit, a že ne všichni muži/ženy jsou stejné. A že třeba je tu ještě někdo, kdo hledá to samé.

Já hledala uzdravení, ztracené sebevědomí, radost, porozumění, bezpečí, naději, lásku. A pokud bych tohle všechno našla po boku Sebastiána, měla bych vyhráno. Mohli bychom společně vybudovat místo, kterému bychom oba mohli říkat domov.

Řekla bych, že hodně předbíhám. Byly to pouze jen myšlenky. Vize, která se nikdy nemusí splnit. To nikdo neví. Do budoucnosti nikdo nevidí. A já bych to tak měla brát. Smířit se s tím, že třeba mi není souzeno, být šťastná.

Zhluboka jsem se nadechla, a vyšla ze svého obydlí. V ruce jsem měla menší bonboniéru, jelikož mi bylo trapné přijít s prázdnou. Jen co jsem zamknula dveře od mé chýše, přihnala se Bella, a dožadovala se řádného pomazlení. Znovu mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Její čistá radost byla dosti nakažlivá. A já to potřebovala jako sůl. Po chvíli jsem se přemístila ke karavanu mého souseda. Akorát vyšel s příbory v ruce. 

"Zdravím, jdete právě včas," řekl mi vesele. Jen jsem se pokusila o úsměv.

"Posaďte se. Mohu vám nabídnout kávu, kakao, čokoládu, nebo čaj?" vyvalila jsem na něj oči. Opravdu jsem nečekala, že se kvůli mě bude obtěžovat s takovým výběrem. 

"Ehm, no tak pro dnešek ten čaj. Děkuji," řekla jsem, a posadila se. 

"Ovocný, černý, zelený, nebo nějaký bylinkový?" 

"Ovocný, bude bohatě stačit," řekla jsem. Jen kývl a odešel do karavanu.

"Tady jsem vám přinesla, menší dárek. Nevěděla jsem, co máte rád. Říká se však, že čokoláda je dobrá na nervy," řekla jsem, když vyšel a položil přede mě šálek s čajem. 

"Děkuji. Čokoládu mám rád," řekl mi a bonboniéru si vzal. Všechno to bylo tak formální. Vykání mi pomalu začalo lézt na nervy. 

"Doufám, že máte ráda vafle s nutelou, a javorovým sirupem," řekl když opatrně sešel schodek svého karavanu. Napřed jedna noha dolů, a potom druhá. 

"Miluji je," vydechla jsem, když jsem uviděla vafle ve tvaru kytky. Nutelou a javorový sirup položil doprostřed stolu. 

"To jsem rád, že jsem se vám trefil do chuti. Volil jsem to tímto způsobem, aby si každý z nás mohl dát nutely a sirupu kolik chce," vysvětloval. Jenže já ho poslouchala na půl ucha. Hleděla jsem na jeho tvář, jako na něco posvátného. 

"Ehm. Prosím?" vyjekla jsem. Sebastián se rozesmál, a znovu jsem se dostala do transu. Hezčí smích jsem snad v životě neslyšela. Zopakoval mi, co říkal. A já cítila jak mi hoří tváře. Sklopila jsem zrak k Belle. Měla položený čumák na mém stehně. A svými kukadly koukala do těch mých. 

"Víte co?" ozvala jsem se po chvíli. 

"Ano?" optal se, mezitím, co Sebastián donesl papírové utěrky. A chystal se posadit naproti mě. 

"To vykání mě už sere. Nezačneme si tykat?" řekla jsem a vstala. 

"Skvěle. Na vykání se vysereme," řekl Sebastián a já vyprskla smíchy. 

"Sebastián," řekl a natáhl ke mě ruku. 

"Sofie," opáčila jsem. Stoupla jsem si na špičky a lehce a rychle ho políbila na tvář, jak se to obyčejně dělá při seznamování. Jen jsem sama nad sebou žasla. Tohle všechno jsem dokázala? Překvapil mě, když velice opatrně vzal moji druhou volnou ruku do té své a lehce ji stiskl. 

Zalapala jsem po dechu. Spolkla knedlík v krku. Cítila jsem, jak divoce mi bušilo srdce v hrudi. Snažila jsem své pochody nějak usměrnit. Nešlo to. Naše pohledy se střetly. Jeho modré, vřelé a pronikavé oči, hleděli do těch mých. Byla jsem doslova a do písmene přikovaná na místě. Malinko jsem sama se sebou bojovala. Nechtěla jsem to kazit. A pak? Sklopila jsem zrak k jeho lehce pootevřeným rtům. Vůbec jsem se nepoznávala. Opět jsem se podívala do jeho očí. Bylo mi to jasné. Viděl do mě, jako do otevřené knihy. Mohl si přečíst, co cítím. 

A pak se to stalo. Sklonil se, a jeho horké rty, se lehounce otřely o ty mé. Zadržela jsem dech, a pootevřela ústa, což on bral jako svolení. Lehce vzal můj ret mezi ty své a políbil ho. Cítila jsem mravenčení po celém těle, v břiše jsem snad měla celý roj motýlů. Moje hlava byla snad v režimu spánku, nebo snad vypnutá úplně. Pokračoval, a já se topila v těch vjemech. V tom jak to bylo intenzivní, svůdné, jemné a přesto tak důrazné. Po chvíli se odhodlal k dalšímu kroku. Lehce mě chytil za boky, a jedním pohybem si mě přitáhl až k sobě. A moje ruce se objevili na jeho dost pevném hrudníku. Nevěděla jsem, kam s nimi. 

Prohloubil náš polibek, a přidal i jazyk. A já se vznášela někde mezi nebem a zemí. Celé to bylo tak příjemné a vřelé. Nepoznala jsem nikdy nic tak spontánního, krásného, a vášnivého. Hlavně něco, po čem jsem tak moc prahla, aniž bych to věděla. Věcně jsem se zaobírala svými démony, a zapomněla na to nepoznané, na to hezké, příjemné. 

Vše se to muselo posrat, když jeho ruka, zajela pod mou mikinu a tričko. Jen lehce jeho prsty přejely po mé pokožce. Ihned mi nadskočila husí kůže. Vtom se však moje hlava vzbudila z letargie, a spustila všechny stavy, které doteď byly umlčené. Odskočila jsem od něj nějaký kousek a lapala po dechu. Několik vteřin se nám divoce zvedaly hrudníky, a zírali si do očí.