Úkryt na Šumavě

17.

Seděli jsme naproti sobě, a každý nad něčím přemýšlel. Musela jsem přiznat, že to pro mě byl dost velký šok. Nečekala jsem, a rozhodně tak ani nevypadal, že Sebastián je ve skutečnosti kriminálník. A hlavně, že se účastnil loupeže u které zemřel otec dvou malých dětí. Když jsem se na něj podívala, věřila jsem mu. Bylo vidět, že ho to sžírá, že byl tenkrát tak hloupý, naivní, a snadno zmanipulovatelný. Přesně jako já. Měli jsme toho tolik společného. Dívala jsem se na něj trochu jinak. Necítila jsem nějak obzvlášť velký strach, ale úplně klidná jsem také rozhodně nebyla. V hlavě se mi to točilo jako vír. Musela jsem to nějak vstřebat.

"Nakonec jsem našel práci v nějaké továrně. Neměl jsem jinou možnost. A tak jsem se kousl a vydržel to tam čtyři roky, a něco málo našetřil. Během té doby jsem si našel slečnu. Izabela byla parádní holka. Měla hodně veselou povahu. Zažili jsme toho spolu hodně. Byla neřízená střela. Bohužel jsem se stal jejím sponzorem. Chodící pokladnička. Ždímala mě dost krutě. A pak? Našel jsem jí v naší posteli s nějakým dost namakaným borcem. A ještě jsem za to nakonec mohl já. Podle ní jsem byl věčně pryč, a v posteli jsem ve zkratce stál za hovno. Tohle když ti někdo řekne během toho, co se obléká, a borec odchází, jen tak jako by se nechumelilo, se dost těžce nese. V hlavě se mi toho honilo spoustu. Dost mě to rozčílilo. Tak já dřel jako mezek, abych nám mohl dopřát aspoň z části trochu luxusu, a ona mezitím se plazí po nějakém kulturistovi. Vykopl jsem ji z bytu. Byl psaný na mě. Naivně si myslela, že odejdu já, a ona bude moct v tom pokračovat. Jenže to se přepočítala," pokračoval ve vyprávění.

"Jenže Izabela se rozhodla pomstít. O mé minulosti věděla. A tak šla rovnou na policii, kde si vymyslela znásilnění. Samozřejmě, zahrála tam skvělou scénku. Přišla tam v roztrhaném oblečení, uplakaná. Takže mě sebrali po druhé. Opět jsem prožíval výslech. Myslel jsem, že jsem jenom v hnusném snu. Po druhé tam ze mě tlačili pravdu. Řekl jsem jim všechno, pravdu. Nakonec vyšetřování prokázalo, kde je pravda. A já odešel zpět na svobodu. Izabela byla obviněná z křivého obvinění. Nicméně, jsem byl opět bez práce," mluvil.

"Sebrali mě v práci. A to bylo na zaměstnavatele moc, nenechal si to vysvětlit. A tak jsem byl zase tam, kde jsem byl. Na dně. Bez peněz. Musel jsem opustit byt, neměl jsem na nájem. A zase se vrátil do chajdy. Všude plíseň, zatékalo, zima jako v Rusku. A tam jsem přemýšlel, co se svým životem budu dělat dál. Kriminálem navždy ocejchovaný, když jsem si myslel, že mě potkalo trochu štěstí, vyklubala se z toho prodejná štětka, a neměl jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Po čase jsem se vypravil za svojí mámou. Jenže jako bych se díval na úplně jiného člověka. Chudá, prošedivělá, a stále zírala do jednoho místa. Jako by mě snad ani neslyšela. Lékař mi pak řekl, že takto je několik let, a jediné k čemu dospěli, bylo, že se sem tam projde po parku. Nedal mi vůbec nějakou naději na zlepšení," řekl smutně a hrál si s lžící v hrnku. Bolelo mě to za něj.

"Zlomilo mě to. Byl jsem sám, poznamenaný, zničený, a bez chuti. Nic mě nebavilo. Neviděl jsem žádné světlo na konci tunelu. Měl jsem všeho po krk. Nechtěl jsem žít. Práci jsem nemohl najít, ženskou jsem už nikdy nechtěl vidět, a jediný člověk, který mi ještě zbyl, mi pomoct nemohl. Vnímal jsem to tak, že můj život skončil. A tak jsem se rozhodl, že odejdu. Napsal jsem dopis na rozloučenou, a vydal se k trati. Ještě s Klárou jsme v tom okolí sáňkovali. To bylo ještě všechno v pořádku. To jsou jediné šťastné vzpomínky, které mi zůstali," mluvil.

"Vyšel jsem obří kopec, a objevil se u tratě. Pravidelně tudy projížděli rychlíky, a mezinárodní spoje. Čekal jsem, až v dálce uvidím jet vlak. To čekání bylo nekonečné, skoro jako ty roky v base. Asi po hodině jsem se dočkal. Skočil jsem pod vlak. Domníval jsem se, že toto bude nejrychlejší, a méně bolestivý způsob, jak odejít z tohoto světa. Jak jsem se mýlil. Trpěl jsem jako kůň. Skočil jsem nějak prazvláštně, sám to nejsem schopen pochopit, jak se to mohlo stát," mluvil. A já zapomněla dýchat.

"To jak jsem se dostal do nemocnice, nejsem schopen říci. Když jsem přišel k sobě, křičel jsem bolestí. Leželi na mě všichni sestry, a doktor mi konečně něco píchl. A já usnul. Až později jsem se dozvěděl závažný fakt. Znovu u mě seděla police, a vyslýchala mě. Měl jsem dojem, že i kdyby se mi můj úmysl povedl, nedali by mi pokoj ani v pekle. Jenže to nebylo to nejhorší. Zůstane mi to na památku," řekl, povzdechl si, a vstal. Taktéž jsem vstala.

"Připravená?" zeptal se. Jen jsem přikývla. Vyhrnul si nohavici na pravé noze a já to uviděla. Neměl nohu, od kolena dolů. Polkla jsem, a s otevřenou pusou na něj zůstala hledět.

"Tak tady víš, proč kulhám," řekl mi a posadil se, ale já zůstala stát, úplně zmrazená.

"Takže abych to dokončil, ještě více jsem si zkurvil život. Přišel jsem o nohu, slezinu, k tomu se přidal silný otřes mozku, zlomená žebra, obratle, a ledvina. Podle lékařů zázrak, že jsem to přežil. Když mě pustili z nemocnice, mohl jsem dál přemýšlet, co budu dělat. Sehnat práci ještě větší peklo, než dosud, a psychicky jsem na tom byl ještě hůř než před tím. Najednou jsem byl bez nohy, a brán za invalidu. A pak mi to došlo. Když se budu pořád jenom litovat, a sžírat nic s tím nezměním. Nijak si nepomůžu. A tak jsem přece nějakou tu práci našel. Účetnictví v jiné firmě nebylo nic záživného, ale mohl jsem u toho sedět, a nakonec jsem si tam dost vydělal. A když jsem si myslel, že doživotně budu připoután ke stolu u účtů, objevil se v mé kanceláři právník," mluvil. Stále jsem stála a koukala na něj.

"Maminka ještě než se zbláznila úplně mi odkázala nějaké dědictví. A pak i babička. Najednou jsem byl boháč. Nechápu, kde to vzali. Nicméně, konečně se můj život začal ubírat správným směrem. Najednou jsem si mohl žít jako svobodný člověk. Minulost jsem mohl nechat za sebou, a přesto tu se mnou stále byla. Pronásleduje mě to ve snech. Dal bych cokoliv za to, aby se to nikdy nestalo. Bohužel," dokončil svoje vyprávění.

A já nevěděla, co říct. Stále jsem stála a koukala na něj jako na ducha. Neuměla jsem si to představit. Být pět let v kriminále, hledat práci, být křivě obviněný ze znásilnění, znova hrozba kriminálu, poté pokus o sebevraždu, přežít ale bez nohy, práce s papíry, a pak konečně troška štěstí. Ve srovnání s jeho, bylo moje trápení úplné nic. Svůj život měl o dost těžší, než já. Můj strach z něj zmizel. Už jsem věděla, s kým mám tu čest. A co od něj můžu očekávat.