Úkryt na Šumavě

32.

"Ne, neřeknu kam jdeme. To je překvapení!" řekl vesele Sebastián.

"Není to nijak daleko. Uvidíš," řekl mi a políbil mě na tvář.

Dopoledne jsem vyřešila veškeré formality ohledně účtu, a nyní jsem se mohla definitivně prohlašovat za bohatou paničku. Jak směšně to znělo. A jak špatně jsem se v té roli cítila. Byl to pro mě nezvyk, velká neznámá, dosud jsem se svými penězi hodně šetřila. I když jsem nemusela počítat kdo ví jakou korunu, a přemýšlet, jestliže si mohu dovolit koupit si nové boty, nebo něco na sebe, či koupit si nějaký menší byt ve zdejším okolí. Tady jsem byla rozhodnutá zakotvit, a už jsem hledala volné byty k prodeji.

Jen Sebastián měl přede mnou nějaké tajemství. Hodně telefonoval, a včera dokonce jsem musela vyřizovat všechno sama, jelikož se v Sušici na tři hodiny vytratil. Nerozuměla jsem té náhlé změně jeho chování, a to tajnůstkaření mi také zrovna dvakrát nepomáhalo. Děsila jsem se toho, co se děje, co má v plánu, představovala jsem si kdoví jaké scénáře. Několikrát jsem se snažila to z něj vymámit, ale marně. Nechtěl mi nic prozradit, prý se všechno dozvím. Div, že jsem si nervala vlasy naprostým šílenstvím.

Dorazili jsme do Rejnštejna, a pohledem jsem zjistila, že vila je již prodaná. Dokonce na ni již pracovali řemeslníci, dělali novou střechu. Okna již byla vyměněná a zbývalo zateplení, a fasáda. A také interiér. Jistě bude potřeba udělat nové elektrické rozvody, nové odpady, vodovodní trubky, vymalovat. Práce jako na kostele. Docela mě to mrzelo. Stála jsem u otevřené brány a koukala, jak šli věci do pohybu. Sebastián stál vedle mě a sledoval to také. Tedy aspoň jsem si to myslela, ale on koukal na mě. A dychtivě na něco čekal. Tázavě jsem se na něj podívala.

"To je to překvapení Sofie. Podařilo se mi umluvit původního majitele, aby malinko snížil cenu, a já to koupil. A ještě zbylo i na opravu střechy, oken a fasády. Viděl jsem tenkrát, jak si byla z tohoto místa naprosto nadšená, a tak jsem si říkal, proč by se vlastně nemohl stát naším domovem? Je to překrásné a klidné místo," řekl mi. Vyvalila jsem oči, a zalapala po dechu.

"Počkej, to chceš říct, že je to tvoje?" vydolovola jsem ze sebe.

"Naše," odpověděl suše, jako by se nechumelilo. Zatočila se mi hlava, a pohlédla jsem na tu krásnou vilu, která za chvíli dostane nový život, a bude se v ní psát další kapitola.

"Ty si ze mě jenom utahuješ," řekla jsem.

"Ne, je to naše. Náš nový domov," řekl mi pevným hlasem a pak pozvedl ruku v níž měl na prstu zavěšené klíče.

"Proboha Sebastiáne! Ty ses musel zbláznit!" vypískla jsem a skočila mu do náruče.

"Ano, zbláznil. Do tebe," řekl mi do ucha, a políbil mě na spánek. Usmála jsem se.

"Půjdeme se podívat dovnitř?" zeptal se.

"Ano!" vypískla jsem nadšeně. A rozběhli jsme se k našemu novému domovu.

Otevřeli jsme hlavní dveře a objevili jsme se v krásné a malé vstupní hale. Vše bylo vyklizené, nebyl tu jediný nábytek, jen holé zdi. Pokračovali jsme dál a objevili jsme se před krásnými dřevěnými a ručně vyřezávanými schody, které již své nejlepší časy měli za sebou. Nalevo i napravo byly dveře, a kolem schodů se dalšími vchodovými dveřmi došlo až k zahradě za vilou. Bylo jasné, že bude potřeba nově vymalovat, udělat nové podlahy, stropy, všemu dát nový lesk. Koupit nábytek od kuchyně až po koupelnu. Pravděpodobně všechen nábytek, do potřebných místností. Vstoupili jsme do dveří, které jsme měli po pravé ruce. Zjevila se před námi místnost, ve které byl otevřený krb, a taktéž úplně prázdno. Chyběl zde nábytek, sedačka, cokoliv co by tu zde zútulnilo. Pokračovali jsme do dveří po levé ruce, ale ta byla úplně prázdná. Nic v ní nebylo. Další místnosti byly malé, vypadalo to, že zde byla dříve koupelna. Jistě, ještě zde na stěnách bylo pár kachliček.

Opatrně jsme vystoupili po schodech nahoru. Po každém kroku vrzaly, a skřípěly. Byl to dost nepříjemné. Když šel člověk opatrně, a svižnějším tempem, byl nahoře co by dup, a zdálo se, že to nezanechalo moc velkých škod. Objevili jsme se na chodbě, která vedla k pokojům. Prostřední z nich měl dokonce krásný a prostorný balkón. A bylo zde spousta světla. A taktéž byl pokoj úplně prázdný, stejně jako všechny ostatní, které se v patře nacházeli. Některé pokojíky byly větší, jiné menší. Opět zde byla i koupelna s toaletou. A jednoho schovaného pokoje za schody jsme si všimli, až když jsme opatrně slézali dolů. Byl velký a taktéž nepostrádal otevřený krb. Byl to ohromně velký dům. Měl sklep, kde již byl namontovaný obří kotel na vytápění, a bylo zde příjemně chladno.

Vrátili jsme se ke schodům a já nasávala atmosféru zdejšího místa. Cítila jsem, že tato vila zažila spoustu událostí, několik generací rodin zde jistě vyrůstalo. Nicméně cítila jsem se příjemně, bylo dobře, že se zdejší stavení opraví, a bude sloužit dál. Nemohla jsem se vynadívat, a v hlavě mě vířilo milon myšlenek, kde by měla být kuchyně, kde obývák, kde ložnice. A do jakých barev všechno sladit. Byla to neskutečně příjemná starost. Těšila jsem se, až se spraví vše, aby se mohlo přistoupit k výbavě naší nové domácnosti.

"Co tomu říkáš?" zeptal se dychtivě Sebastián.

"Pohádka, pohádka. Prostě nádhera, nemám slov!" chrlila jsem nadšeně.

"Abych ti pravdu řekl, na opravu i vnitřních prostorů už nemám. Jsem úplně švorc," řekl mi a malinko sklopil zrak k podlaze.

"Proboha! Měl ses o tom se mnou poradit! A je na výsost samozřejmé, že tě nenechám tohle všechno táhnout samotného! Dobře, ty jsi to zde koupil, zařídil novou střechu, nové okna, parapety, vstupní dveře, zateplení a fasádu. Myslím, že si do toho investoval nemalé peníze! Teď je řada na mě. Já udělám nové podlahy, nové elektrické rozvody, vodovodní trubky, odpady, oškrábat stěny, znovu zamalovat, nechat opravit všechny komíny a stejně tak krby, a poté také všechno vybavím nábytkem, dekoracemi a další potřebné věci. Nechej to na mě. Vykouzlím zde překrásný, a útulný domov!" chrlila jsem ze sebe jednu větu za druhou, a na závěr jsem se mu přisála na rty. Okamžitě spolupracoval.

Když se naše rty rozpojily, usmál se na mě, a užívali si naší blízkost. Jak se zdálo, našla jsem domov, svůj přístav. Bude ještě potřeba hodně na tomto domu zapracovat, ale půjde to od ruky, a za chvíli zde budeme bydlet. Bude to krása. Budeme zde spolu a s Bellou. A možná s kopou dětí. Soudě podle pokojů, takových šest dětiček by mohlo mít svůj vlastní pokojík. Proboha! Šest dětí? Dobře, na to je příliš brzy myslet. Urychleně se vrať na zem.

"A ještě k tomu chybí jedna věc," dodal po chvíli ticha Sebastián.

"Řekni mi, co zdejší nádheře, která nás obklopuje, ještě chybí," vydechla jsem s úsměvem.

"I to se včas dozvíš," opáčil mi a šibalsky na mě mrkl.