Úkryt na Šumavě

3.

Objevila jsem se v Praze na hlavním nádraží a přemýšlela, co budu dělat. Kam mé kroky budou pokračovat. Byla jsem naprosto ztracená. Můj strach byl opět zpět. Hlodala ve mě otázka, jestliže by byl Marek schopen dostat se do Prahy dříve jak já, a někde si mě zde odchytnout. Modlila jsem se, aby se na to vykašlal. Podívala jsem se na tabuli upozorňující na odjezdy vlaků. Klatovy? To je kde? Vytáhla jsem telefon, a hledala WI-FI, ale marně. Všechny byly zaheslované. A pak jsem uviděla trafiku. Pokrčila jsem rameny, a vešla dovnitř. Porozhlédla jsem se okolo, a vzala si bagetu, a perlivou vodu.

"Bude to všechno?" optala se paní za pokladnou.

"Prodáváte tu nějaké SIM karty s nějakým kreditem, a hlavně daty?" otázala jsem se.

"Ano, máme tu jen tuto od T-mobile," řekla a ukázala mi ji. Co jsem z obalu vyčetla, bylo to prozatím dostatek, co jsem potřebovala.

"Tak si ji také vezmu," řekla jsem. A poté můj zrak spočinul na škrabacích losech, které měla u kasy vystavené. Malinko jsem se uchechtla. Už jsem chtěla platit, ale něco mě přemohlo. Nějaká neviditelná síla.

"Bude to čtyři sta rovných," řekla mi paní.

"Mohla byste mi k tomu ještě dát ten los Černá perla, a toho většího Rentiéra?" optala jsem se.

"Jistě. Vyberte si sama," řekla mi. Do jedné ruky si dala hromádku losů Černé perly, a rozprostřela je do vějíře, a to samé udělala i s Rentirém. Pokrčila jsem rameny. Černou perlu jsem vzala od kraje, a Rentiéra z zprostřed.

"Tak to bude sedm set." řekla pokladní. Dala jsem ji peníze a vše si řádně uschovala do svého batohu. Rozloučila jsem se, a vyšla z trafiky. Podívala jsem se na tabuli. Vlak směřující do Klatov měl odjet za dvacet minut, ale ještě stále tam chybělo číslo nástupiště, takže jsem ještě měla čas. Zprovoznila jsem SIM kartu, a hned na to jsem Googlila kde jsou Klatovy.

Nadchlo mě to. Byly na Šumavě. Ty fotografie okolí mě naprosto ochromily. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to krása. Nikdy jsem nebyla dál, jak ve Zlíně. A toto pro mě bylo jako dovolená. Stresující, ale stálo to za to. Na nic jsem nečekala a koupila jsem si jízdenku do Klatov. Šumava. Klatovy, Sušice. Moje mysl nebyla schopná myslet na cokoliv jiného. Konečně. Konečně jsem se dozvěděla nástupiště, odkud odjede vlak do Klatov, a já tam honem pospíchala. Už jsem chtěla být odsud pryč. Postavila jsem se k lavičce a podívala se po okolí. Nikdo nikde nebyl. A tak jsem setřela Černou perlu, a zjistila jsem, že to byla ztráta času. Rozhodla jsem se, že ten druhý los si setřu až někde v Klatovech, nebo v Sušici. Ještě jednou jsem Černou perlu zkontrolovala, a poté ho roztrhla napůl, a hodila do odpadkového koše.

Nastoupila jsem do vlaku, a ulevilo se mi až se rozjel do pořádné rychlosti. Pohodlně jsem se posadila, a konečně se trochu najedla. Můj žaludek byl konečně spokojený, a bolest hlavy také malinko polevila, když jsem se napila vody. Nakonec jsem ji skoro celou vypila. Po chvíli mi na mysl přišla otázka. A to, kde přečkám dnešní, a i ty ostatní noci. Nejspíš někde na hotelu. Kde jinde. Než si něco najdu. A budu s hledáním muset spěchat, jelikož moje kapesné mi dlouho nevydrží. Už jsem utratila peníze za jízdenky, za občerstvení, za SIM kartu, a za nesmyslné losy. A pak taky nějakou práci budu nutně potřebovat. Bez ní se neobejdu. Padla na mě nějaká únava, a vzhledem k tomu, že Klatovy byla konečná zastávka, měla jsem jistotu, že se po probuzení neocitnu někde v Německu. Spánek ke mě přišel velice rychle.

Vzbudilo mě prudké zastavení. Podívala jsem se z okna a zjistila, že jsem v Klatovech. Vystoupila jsem a podívala se kolem. Když jsem vstoupila do nádražní budovy, měla jsem pocit, že jsem se objevila někde v minulém století. Atmosféra zdejšího místa byla doslova kouzelná. Možná za to mohla moje momentální situace a pocity spojené s ní. Naposledy jsem se podívala na tabuli s odjezdy spojů. Do Sušice mi to jelo až za hodinu. Řekla jsem si, že tu pauzu využiji k procházce po okolí. Vždyť jsem byla na cestě od devíti ráno, a nyní bylo půl čtvrté. Podívala jsem se na znovu na tabuli a zjistila, že jsem se špatně podívala.

Rychle jsem si koupila lístek do Sušice, a spěchala ke koleji, odkud měl osobák vyjet. Doběhla jsem tak tak. Málem by mi ujel. Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla tak neskutečně nepozorná. Trvalo to chviličku, než jsem se uklidnila, a moje srdce přestalo bít, jako o závod. Myslela jsem, že se asi zblázním. Celý den byl strašně náročný, těžký, děsivý. Roztřepala jsem se po celém těle, a měla co dělat, abych se nějak uklidnila. Mávalo to se mnou.

"Jízdenku, prosím," ozvalo se u dveří, a já se strašně vyděsila. Dokonce jsem i vykřikla.

"Pardon, nechtěl jsem vás vyděsit," omlouval se průvodčí, a byl velice rozpačitý z mé reakce.

"Omlouvám se, jsem celý den na cestě, jsem malinko nesvá," omluvila jsem se za svůj výstup, a předala mu svojí jízdenku.

"V pořádku, možná jsem na vás nemusel tak houknout," opáčil s úsměvem postarší muž.

"Děkuji, příjemnou cestu," řekl průvodčí a pokračoval do dalšího kupé.

Znovu mi trvalo celou věčnost, než jsem se malinko uklidnila. Moje srdce si opět dělalo, co chtělo. Chtělo se mi zoufalstvím křičet. Jak se mám uklidnit? Jsem snad už v bezpečí ne? Tady mě přece nemůže najít. Stopu ztratí v Praze, a hotovo. Uklidni se. Dýchej. Hovořila jsem sama k sobě v duchu. Šátrala jsem v batohu, abych dopila svoji perlivou vodu, ale ruka nahmatala los. Podívala jsem se, jestliže nikdo nejde okolo. A tak jsem ho setřela. A až poté jsem si četla pravidla, jelikož jsem jaksi neporozuměla tomu, co se mi tam objevilo.

"PANEBOŽE!" vyjekla jsem a vstala. Konečně mi to došlo.

Vyhrála jsem Rentiéra vlastně Super Rentiéra. Takže milion, a k tomu na pět let sto tisíc měsíčně. Bylo to možné? Usmálo se na mě štěstí. Najednou jsem byla boháč. Rychle jsem los schovala, a dusila to v sobě.