Úkryt na Šumavě

14.

"Máme na sebe jakési štěstí," řekla jsem, když jsem měla pohár s poloviny snědený, a u toho přemýšlela, jak do sebe narvu ještě tu panakotu s kávou. 

"Upřímně, nevidím na tom nic špatného. Vaše přítomnost je milá," opáčil a jeho modré oči mě sledovali. Zůstala jsem zírat, jako blbec. 

"Popravdě, se tomu hodně divím," opáčila jsem a dala si do úst další třesoucí lžíci. 

"Proč se tomu divíte?" optal se a napil se své kávy, kterou mu před chvíli donesla servírka. Byla to vysoká blondýna s perfektní postavou, výstavním poprsím a s docela hezkou tvářičkou. Nemohla jsem si nevšimnout, že po něm házela očka, a sladce se na něj usmívala. Nicméně Sebastián vůči ní nehnul ani brvou. Zřejmě mu to bylo přede mnou trapné. 

"Jistě jste si všiml, jak reaguji v přítomnosti muže," opáčila jsem krátce. 

"Ano, všiml. Domnívám se, že je to způsobeno tím, že nemáte zrovna pozitivní zkušenosti s opačným pohlavím. Nejspíš vám někdo ublížil. Je to ale jen moje domněnka," odpověděl mi. 

"To je do mě tak vidět?" zeptala jsem se zoufale. 

"Ne, to ne. Jen jsem si to takto domyslel. A věřte nechci vám způsobovat nějaké trápení svojí přítomností," opáčil. 

"To je v pořádku, musím se z toho dostat. Nějak začít musím," řekla jsem a polkla knedlík v krku. Dojedla jsem pohár, a utřela si ústa do ubrousku. Napila jsem se kávy, a dala před sebe panakotu. 

"Kde jste nechal Bellu?" optala jsem se. Musela jsem se přiznat, že její divoká, nespoutaná a veselá povaha mi dost chyběla. 

"Zůstala doma. Bohužel, na úřadech by z ní moc nadšení nebyly," řekl Sebastián a malinko se uchechtl. 

"To asi ne," přitakala jsem. 

"Tak mě napadlo. Nechtěla byste si se mnou a s Bellou udělat nějaký výlet?" zeptal se a mě s tím dokonale zaskočil. Nečekala jsem to. 

"Samozřejmě, pokud budete chtít. Do ničeho vás nenutím," dodal, když jsem se dlouho nevyjadřovala, a jen na něj valila oči.

"Rozmyslím si to," šeptla jsem a na nic lepšího jsem se nezmohla. 

"Dobře," řekl a usmál se. Taktéž jsem se pokusila o úsměv, ale kdo ví jestliže to nebyl nějaký vystrašený škleb.

Cestou ze Sušice jsme jeli společně v autobuse. Sebastián byl tak hodný, že mě nemučil přílišnou blízkostí, a seděl na sedadle přes uličku, takže vedle mě bylo jedno volné místo. I během cesty jsme se bavili o všem možném. O oblíbených filmech, hudbě, barvě, či jídle. Bylo to docela fajn, cítila jsem se relativně dobře, a víc jsem nepotřebovala. 

Vystoupili jsme na zastávce a šli do svých domovů. Přistihla jsem se, že po Sebastiánovi pokukuji, a dokonce si představuji, jak jeho rty líbají. Když se zastavil a také na mě pohlédl, trhla jsem sebou, a zrudla jako rajče. Samotnou mě to překvapilo. Usmál se. Za to mě bylo dost trapně. Nevěděla jsem, kam s očima, a tak jsem je raději nasměrovala do země. 

"Mohu vás pozvat na snídani? Třeba zítra?" zeptal se Sebastián. A to mě přinutilo zvednout pohled ze země a pohlédnout do jeho modrých očí. 

"Já...já nevím," opáčila jsem nejistě. 

"Nechám to na vás," řekl a pokračovali jsme v chůzi.

"Tak jo, v kolik?" zeptala jsem se. 

"V půl desáté?" opáčil.

"Dobře," řekla jsem a usmála se. 

Dorazili jsme ke svým domovům, a rozloučili se. Zaplula jsem do svého obytňáku, a ihned se zamknula. Klíč jsem položila na stůl, jako vždy, a odložila bundu na věšák. Přemýšlela jsem a musela jsem uznat, že sezení s panem Semerádkem mi dost pomáhalo. Zdálo se mi, že se to postupně zlepšuje. A také jsem v sobě začala pociťovat jakýsi plamínek v srdci, který mě příjemně hřál, a jeho teplo se mi pomalu rozléval po těle. A domnívala jsem se, že za to může Sebastián a jeho trpělivý, vlídný a příjemný přístup. Jenže neznala jsem ho. Neměla jsem ponětí, jestliže je zde jen na dovolené, či jen prostě hodil vše za hlavu a před problémy se skryl do karavanu, či v tom bylo ještě něco jiného, horšího? I když když jsem ho tenkrát pozvala na kávu, říkal, že ho jisté věci trápí, sužují. Evidentně máme něco společného. 

Mohla bych se ho zítra u snídaně na pár osobnějších věcí zeptat, jenže to také znamenalo, že i já budu muset něco prozradit. Jenže on už na to stejně skoro přišel sám. Takže už to bylo jedno. Připravila jsem si večeři, v podobě vaječné topinky s nakrájenou paprikou, a čajem. Zasedla jsem za stůl a pustila se do jídla. Jakmile jsem se najedla, umyla jsem nádobí, a poté si chystala věci do sprchy. 

Najednou mi na mysl přišla ještě další věc. Až když jsme šli od zastávky ke karavanům, jsem si všimla, že Sebastián má zvláštní styl chůze. Asi měl bolavé koleno. Nakonec jsem nad tím přestala přemýšlet, a šla do sprchy. Horká voda byla uvolňující, a příjemná. Pořádně jsem se umyla, a počkala až limit vyprší. Hned na to jsem se oblékla a spěchala zpět domů. 

Zamkla jsem za sebou, uklidila svůj deník do šuplíku, a šla si číst. Setmělo se, a mě se jaksi zavírali oči. Jenže opět se objevila obava z usnutí. Sžírala mě, a trýznila mě. Chtělo se mi z toho brečet. Kdy konečně budu mít klid? Kdy to všechno zmizí. 

Umývala jsem podlahu v obývacím pokoji a třásla se po celém těle. Dnes jsem navařila svíčkovou a dokonce jsem se trápila i s domácím houskovým knedlíkem. Marek měl přijít každou chvíli, a já měla strach s jakou náladou přijde. Vážila jsem padesát pět kilo, a bylo mi hrozně zle. Celé dny jsem nebyla schopná do sebe něco dostat. Bouchly dveře zrovna ve chvíli, když jsem doutírala prach v obýváku. Uklidila jsem pomůcky k úklidu, umyla si ruce a rychle se přemístila do kuchyně. 

"Ahoj. Tady to voní!" řekl s menším úsměvem Marek.

"Hovězí vývar a svíčková," řekla jsem tiše. 

"To rád slyším. Tak mi nandej porci," řekl a sedl si za stůl. Nandala jsem mu porci polévky, a položila mu ji před něj. Vzápětí mu podala i lžíci a nachystala příbor. Ihned na to se pustil do jídla. 

"Ach jo. Tak jsi mě zase zklamala! Neumíš tu polévku ani pořádně dochutit! Sůl je podle tebe asi sprosté slovo!" prskal Marek. To by nebyl on. Zase nějaký problém, solničku má na stole jistě má ruce zdravé. Tak ať si jí dosolí! 

"Dej mi druhé, tohle se nedá jíst!" vyštěkl a odložil talíř. A tak jsem to udělala. 

"Hm, tak svíčková je dobrá. Máš štěstí. Co si to za ženskou, že moc vařit neumíš," brblal. 

Po obědě vstal od stolu a ukázal na ložnici. Neporozuměla jsem, co po mě chce. Byla jsem zmatená, nikdy toto gesto neudělal. Třásla jsem se a bála se. 

"Panebože, ty jsi tak blbá!" stěžoval si Marek. Za to ty si chytrý, jak rádio. 

"Zalez do ložnice, svlékni se, a počkej tam na mě!" vyprskl. Až nyní jsem to pochopila. Sklopila jsem zrak a šla. Bylo mi jasné, k čemu se schyluje. 

Když Marek přišel byl nahý, a také připravený k akci. Bylo mi zle, tak moc se mi hnusil. Na nic nečekal a šel na věc. Celé to trvalo patnáct minut, a Marek byl v celém pokoji jediný, kdo z toho něco měl. Nemohla jsem se uvolnit, bála jsem se, že udělám něco špatně, za co mi třeba jednu vrazí. Jinak jsem si nestěžovala, že to netrvalo déle. I tak jsem měla co dělat, abych to nějak zvládla. 

"Bože, s tebou je i ten sex naprosto k ničemu! Ležíš jako prkno, a ani hekat nedokážeš! Proč s tebou vůbec jsem!" vřískal Marek, když se dal do kupy. Z čista jasna mi vrazil jednu pěstí, a já spadla na zem. Ze rtu mi vytryskla krev, a z očí vytryskly slzy. 

"Tak co, už se ti konečně rozsvítilo? Proč nemůžeš být pořádná ženská! Co umí vařit, uklízet, a dobře šukat! Zamysli se nad sebou! Dochází mi trpělivost! Jednoho dne poletíš na ulici, odkud si přišla!" křičel a poté odešel z ložnice. 

S výkřikem jsem se vzbudila, a opět trvalo pár vteřin než jsem si uvědomila, že jsem v karavanu, a že jsem v bezpečí. Podívala jsem se na hodiny, bylo teprve deset večer.