Úkryt na Šumavě

5.

Z kiosku jménem Zastávka U Mašinky jsem odcházela sytá a spokojená. Objednala jsem si na zítra pečivo, abych měla co zakousnout k snídani, a po pravdě nic mi nechybělo. Jen jsem se sama sobě divila, pro jaký život jsem se rozhodla. Bylo to sice jen dočasné. Maximálně necelý půl rok, ale přece jen byla to nějaká doba. Mohla jsem si žít v tom nejluxusnějším šumavským hotelu, a hýčkat se. A já si místo toho vybrala život v pokojíčku, s toaletou a sprchou na druhé straně kempu, bez pračky, a kdesi v trávě. A přes to všechno, že budu žít jako chudá troska, jsem byla šťastná.

Byla to moje cesta za uzdravením, za najitím samy sebe. A někdy je prostě třeba sklopit hlavu, přijmout všechno zlé, co člověka potkalo, a se všemi následky se smířit, a rvát se o novou šanci, o budoucnost. Vybrala jsem si skromný život v karavanu, v okolní krajině, která bere dech svou sílou, krásou, vůní, a vábností. Měla jsem vizi, že tento život mi pomůže získat zpět mé poničené sebevědomí, úctu k sobě samotné, a navždy z mého těla vypudit bolest, strach, úzkosti a další stavy.

Rozhodla jsem se, že se projdu po blízkém okolí. Vyšla jsem z autokempu a zamířila doprava k mostu přes řeku Otavu. Na něm jsem se zastavila, opřela se o zábradlí a podívala se dolů do plynoucí vody. Byla tak čistá, že bylo vidět až na její dno, kde sem tam proplula nějaká rybka. Zaposlouchala jsem se do jejího zvuku. Šuměla, šplouchala, a švitořila svým vlastním jazykem. Byla tak energická, svěží, ladná a čistá. Uklidňovalo mě to, hladilo moje pocuchané nervy.

Pokračovala jsem dál, a přešla druhý most. Řeka pod ním byla rychlá, a nebezpečná. Vypadalo to, že to byl náhod do nějaké blízké elektrárny. Šla jsem dál, až jsem došla k většímu stavení. Na první pohled bylo zřejmé, že se o to zde nikdo moc nestará. Nemohla jsem se jít podívat blíž, jelikož všude byly cedule informující na soukromý majetek, a nikomu jsem do jeho soukromí nechtěla lézt. A tak jsem se otočila a po pravé straně jsem měla dvě malé a krásné, dřevěné chalupy. Vypadali nádherně. Bylo vidět, že se o ně majitelé dobře starají. Kolem chat se ještě mohlo jít po asfaltované silnici někam dál, ale pro dnešek jsem se rozhodla, že se již vrátím.

Přešla jsem most přes náhon, a těsně před tím druhým a větším mostem mě zaujala vyšlapaná cestička přes okraj louky kolem řady líp. A nechala jsem se jí přivábit. Odbočila jsem doprava a pokračovala. Trvalo to pouze chviličku a já dorazila ke stavidlům náhonu, a dokonce se přes ně dalo bezpečně dostat do lesa. Tudy jsem jít nemínila, moc jsem to zde neznala, a nechtěla jsem se ztratit někde v lese. Po levé straně jsem uviděla splav, ke kterému se dalo odsud dostat. Člověk jen musel opatrně slézt dolů přes ostré kameny. Ještě než jsem se po té nebezpečné cestě vydala, udělala jsem si pár fotek zdejšího místa.

Slezla jsem dolů, a přišla blíž ke splavu a k vodě, která z něj proudila. Vody nebylo mnoho, asi tak akorát. Jez nijak neburácel, jen hučel, šuměl. Dlouze jsem se zadívala na proudící vodu. Vytěsnila jsem ze své mysli úplně všechno, až tam nezůstalo vůbec nic. Znovu jsem nechala vodu ke mě hovořit jazykem, jejím vlastním. Zavřela jsem oči a zhluboka do sebe vdechla svěží, chladný a vlhký vzduch. Přesně takto voněla a vypadala svoboda.

"Je to zde magické, že?" vyrušil mě z mého rozjímání nějaký mužský hlas. Vykřikla jsem.

Rychle jsem se otočila, a uviděla muže, který měřil snad stejně jako Eiffelova věž. Dívala jsem se na něj tak, že jsem musela mít zvednutou hlavu pomalu až k nebi. Jeho tvář byla krásná. Měl upravované vousy, a vlasy měl černé jako uhel, delší a přehozené dozadu. Rty narůžovělé a svůdné. Když jsem si uvědomila, že na něj zírám jako na vola, a přitom se celá třesu, udělala jsem krok vzad.